Čistím stříbro zubní pastou. Yogesh zpřeházel celý pokoj a přípravek nikde, takže jsem dostala pastu a kartáček. Prý to funguje úplně stejně dobře. Jo a nemám to nikomu říkat, tajemství cechu. Z toho si nic nedělám, Yogesh nemá představu, jak mocný je internet, a že už nejsou žádná tajemství.
Šperky nechávám naložené v solném roztoku, ačkoli nemám pocit, že by to pomáhalo. Zato pasta opravdu funguje. Někdy lépe, někdy hůř, závisí taky od toho, kolik který šperk obsahuje stříbra a kolik příměsí. Některé jsou úplně zašlé, vypadají na sto let. Pritom jsou všechny staré nejvíc deset. Vyrobil je Yogesh.
Nepracuji ani čtvrt hodiny, když mě Yogesh vyruší – odloží můj kartáček, přistrčí mi hadřík, ať si osuším ruce, usedne vedle a ptá se, jestli jsem šťastná. Jsem. Není někde ve mně kousek strachu? Nemám ten pocit. To je dobře. Pak mi říká, zavři oči a na nic nemysli, a pouští meditativní hudbu. Popravdě bych se radši věnovala šperkům, ale poslechnu.
Mhouřím jako dítě, vidím Yogeshův blažený výraz. Nevím, kde to sebral, nemyslet na nic tady rozhodně nejde. Sedíme u starého psacího stolu – já na rozvrzané otáčecí židli, on vedle v křesílku – v chodbičce nejmenšího bytu na světě. Hučí větrák, skřípou dveře, píská tlakový hrnec, mocně něco voní z kuchyně… Jen co dohraje hudba, objeví se Lotika, smete na stranu všechno mé pracovní nádobíčko, a servíruje snídani. Pro mě. Nikdo jiný v této domácnosti nesnídá. Když jsme včera s Lotikou seděly v kuchyni na zemi, prosévaly mouku, vzala najednou mou zamoučenou dlaň do své a řekla, bůh je všude, víš. Poté, co děti odejdou do školy a Yogesh do práce, zůstáváme doma samy. To mi taky říká spoustu věcí. Třeba že ze začátku z toho všeho opravdu nebyla nadšená, ale teď je to jiné. Věří svému muži a je šťastná.
Yogesh měl asi tři obchody se šperky a oblečením, dva v Indii a jeden v Nepálu. Taky měl velký dům a velké auto. A spoustu peněz. Viděla jsem fotku, kde Lotika s rozkošnickým úsměvem pózuje na nevkusném pseudobarokním gauči v nějakém zjevně luxusním hotelu. Jinou, kde Yogeshova sestra pozvedá sklenku šampaňského pohodlně rozložená na palubě business class. Nebo manželé v kožešinách, vysmátí, na dovolené kdesi na ledovci.
Ty časy jsou pryč. Yogesh všechno prodal, peníze daroval škole, v níž jeho sestra, krásná, vážná, a přece srdečná Indu, působí jako ředitelka, a přestěhoval se do tohoto doupěte na kraji známého světa. Našel si místo jako řadový zaměstnanec velké šperkařské firmy ve městě, dochází tam sedm (ano, sedm) dní v týdnu, domů se vracívá po setmění. Z platu dál podporuje školu.
Pořád mi na tom příběhu něco nesedí. Pořád si říkám, že ho třeba potkaly finanční nesnáze, konkurence je velká, tak to holt zabalil a sám sebe pro lepší pocit přesvědčil, že ho k tomu vedly hezčí, šlechetné motivy… Ani tohle ovšem nesedí. Možná je jediný můj problém ten, že jsem z Evropy.
Právě mě při psaní vyrušil úplně neznámý muž, aby se zeptal, zda mi může požehnat. This is India, folks.
Stříbro, co mu zůstalo, by rád prodal na internetu. Škola by za to mohla mít počítač. V této chvíli se děti na hodinách informatiky učí, co je to kurzor, a hledí přitom do zdi.
Takže jsem leštila. Odpoledne přišla ze školy Kat a šly jsme to na střechu fotit. Pokud budete pilně hledat, můžete již teď najít na internetu můj krk, převážně zepředu, s různými šperky, které bych jinak nenosila ani potmě.
Snažila jsem se tam prostě něco dělat, s něčím pomoci. Všem to přitom bylo úplně jedno. Yogeshova rodina mě sedm dnů živila, sedm nocí mi s velkou láskou přenechávala jedno ze svých skromných lůžek, a dělali by to klidně i déle, jen kdybych zůstala. Před odjezdem mi připravili goodbye party, dostala jsem náramek od Lotiky a od Yogeshe kolem krku tygří oko, které mě bude chránit na cestách ve světě.
Je úplně pochopitelné, že na to hledím nevěřícně, že je mi to jaksi málem trapné – tam, odkud pocházím, nic není zadarmo. Tam, odkud pocházím, už při pouhém pohledu na cizince na hranici v hysterickém záchvatu stavíme ploty.
Yogesh mi jednou takhle nad solí a pastou řekl, že je nejšťastnějším mužem na světě.
Yogesh taky, všimla jsem si, potajmu kouří v koupelně. Koupelna pozůstává z díry v zemi (záchod) a potrubí trčícího že zdi (sprcha), a proudí tudy spousta různých odérů, ale tabákový kouř si nespletete. Krom toho taky trochu chlastá. Kolem desáté, když děti sladce oddechují, už mívá líznuto, a dál jsem nikdy nic neviděla, taky jsem šla na kutě. Nebývá, pravda, agresivní, naopak, překypuje rozvleklou něhou, sentimentem.
Je takový krátký film, jmenuje se Muž, který sázel stromy, a je taková kniha, Muž, který prodal své Ferrari. Nebo mnich? Nevím. Je zajisté mnoho podobných příběhů, a všechny jsou čisté jako bajky. Říkám si, možná by takhle vypadaly ve skutečnosti. Milující manžel a otec, tvrdě pracuje a ještě živí chudé děti z okolí – to je moc svatosti na běžného smrtelníka, to nelze unést. Sklenka? Já mu to přeju. A co já vím, možná být nejšťastnějším mužem na světě znamená právě tohle.
(Sklenka ano, napadlo mě. A co láhev? Nevím.)
Ještě bych o tomhle člověku řekla, že každé ráno chodí na střechu nakrmit ptáky, před dům nakrmit psa, a dál na kus vyprahlé země nakrmit mravence, a pak ještě postojí na prahu, kam si místní kráva přišla pro svou denní dávku jetele. Několikrát jsem šla s ním. Krmení mravenců mi nepřijde normální, ale rozhodně to bylo uklidňující.
Taky poznamenávám, že se u mě během psaní objevil mladík s mísou něčeho, co vypadalo jako míchaný, převážně špenátový salát, a já jsem to začala jíst, a pak se mě jedna holka zeptala, jestli jsem si vědoma toho, že do sebe slušným tempem láduji marihuanu. (Tohle je taky Indie.)
Cítím se velmi dobře, jen bych si radši lehla.
Zatím čau.