Sedím na terase, lžičkou vydlabávám papáju. Když zvednu hlavu, vidím, že do nejvyšší hory už se opírá slunce. Zato údolí je ještě ponořeno ve stínu; řeka plyne pozvolna, taky se zatím neprobudila.
Ta řeka je Ganga.
Ty hory jsou Himaláje.
A tohle město je Rišikéš.
Sem se přišli ukrýt The Beatles, aby v náručí hor, za pomoci všech dostupných opiátů, mohli pracovat na své další desce. Ruiny ašrámu, který je přichýlil, jsou prý ještě k vidění.
Sem jezdí všichni, kdo nevědí, že své pravé já by mohli při troše snahy objevit i doma v kuchyni, dokonce zdarma.
Sem, do tohoto hnízda guruů a spirituálních hledačů, jsem před týdnem dorazila i já – kolem půlnoci, na velmi prozaické autobusové nádraží, s ještě prozaičtější otravou jídlem. Přivítal mě tlustý šilhavý taxikář, jediná zdejší známka života, aby mi slavnostně oznámil, že je ochoten odvézt mě kamkoliv za pouhých šest set rupií, dobře, dobře, tak pět set, určitě se dohodneme. Čtyři sta padesát, to je poslední nabídka.
Sto, říkám z trucu a jdu zkusit nejbližší otevřený hotel.
Je to tam špinavé, křičí za mnou varovným hlasem.
Hotel vypadá, jak by vypadal David Lynch, kdyby byl budova. Zapisuji do velké knihy své registrační údaje, bedlivě mě sledují čtyři páry očí. Ale když se jeden muž přisune blíž, aby mi na stránce cosi jakože ukázal a nenápadně si přitom alespoň přivoněl, šéf ho rázem usadí.
Dva mi jdou ukázat pokoj, třetí čeká u schodů. Na co, Bože, na co.
Zavřu dveře, zavřu okna, všechno zajistím. Prohlédnu zařízení v místnosti, co by se dalo přitlačit nebo zapřít do dveří. Nic.
Odhodím deku, pod níž spalo jistě již mnoho zpocených Indů, a zahlédnu kus plachty – červené, oranžové a žluté šmouhy se střídají s nápisy „my love“ a „miss you“. Sem tam i srdíčko.
Dřímu v objetí se svou krosnou, v čepici, která mi tady nevím proč vždycky skýtá hodně útěchy. Často vstávám (zmiňovaná otrava jídlem, neudržím ani vodu). Pronásledují mě představy, jak se ráno pokouším vyklouznout z hotelu a jsem přistižena. Zapomněla jsem totiž požádat o potvrzení, šéf si jen tak s úšklebkem vzal mých čtyři sta rupií, jsem si jistá, že je ráno bude chtít znovu, jakoby nic.
Tohle je ta polovina města, kam normálně nikdo nechodí.
Asi kilometr dál proti proudu Gangy, směrem do hor, už najdete první ašrámy, první centra ajurvédy a nabídky kurzů reiki. Svět zkrásní. Můžete si koupit sklenku čerstvé třtinové šťávy, pouliční prodavač ji pro vás na počkání na svém rezavem kolovrátku vymačká. Můžete si sednout na schody ghatu a s nohama ve vodě poslouchat zvony, zpěv, bubny, bučení krav, nebo cokoli jiného, co tento kraj zaslíbený právě nabídne.
A taky vás to tady může hodně srát.
Ulice přetékají dredy, batikovými tričky, bílými ženami v indickém oblečení a bílými muži v sukních. Všude jsou přívěsky, náramky, čelenky, hodně dobrá aura.
Na každém kroku se vám nabízí nějaká veganská restaurace, raw restaurace, pravá indická, pravá mezinárodní, zdravá restaurace, a všechny mají v názvu něco jako nirvána, duha, déšť, a tak.
Do toho jsou tady ještě asi tři německé pekárny, nevím proč.
V jedné chvíli, jak jsem se snažila v té záplavě okorálkovaných přírodních lidí najít místo, kde bych si jen tak sedla, mi z toho přišlo nevolno. Tohle je Prenzlauer Berg, napadlo mě. Znáte Berlín? Prenzlauer Berg je čtvrt, kterou ovládli biolidi – proaktivní bioženy a jejich jemní biomuži a Montessori potomkové. Dnes už si tam nekoupíte čokoládu, aby z ní netrčela červená řepa.
Na druhou stranu, cítím se tady skvěle. Úplně svobodně. Došlo mi to včera, když jsem seděla na jóga podložce v jóga hale, oblečená v něčem, co doma nosím jako pyžamo, a před hodinou meditace si povídala s jedním v pohodě Holanďanem. V pyžamu tady chodím celé dny. Celé dny jsou jako dětství, nic moc nedělám, když je horko, jdu k řece, a když nevím, co si začít, bavím se s někým od sousedů. Večer jdu brzy spát.
A duchovno? S mírou. První dny se nesly ve znamení těch střevních potíží, to spolehlivě udrží vaše myšlenky hodně při zemi. Pak jsem zkusila nějaké ty hodiny meditace, ovšem pokud jste jediným účastníkem, což se mi dvakrát stalo, je téměř jisté, že bude na programu „dechová meditace“ a že „začneme vzdechy“. A tak jste sama zavřená v jóga hale s natěšeným Indem, který něžně vzdychá a ještě něžněji vás pobízí, ať se uvolníte a vzdychnete taky. A ještě za to zkásne dvě stě, že. Ani omylem, drahý exotický příteli.
Indové jsou tady vůbec stejní jako všude jinde, číhají na každý kousek nahé bílé kůže, na každou příležitost sáhnout si (teď byl festival Holi, všichni v ulicích, pocákaní a rozdovádění, to byla radost), potajmu vyfotit alespoň nohu, nebo dokonce plaše pozdravit (do zad, protože co kdybychom náhodou navázali oční kontakt).
Není normálního muže v této zemi.
Takže na oběd jdu s Holanďanem.
Ale to nesouvisí.
Souvisí ovšem ovoce, málem bych zapomněla. Nechtě jsem moderní; abych dále neprovokovala rozházený žaludek, živila jsem se několik dní pouze ovocem a oříšky. Hlavně banány a kokos. Později kešu a papája. To je vlastně raw strava, ne? Teď se pomalu vracím k běžnému jídlu. Nicméně cítím se skvěle. Vstavam v pět a za celý dlouhý den mě nepotká chvilka únavy. Večer ospalá, to ano, ale to je jiné (to je ospalost kotěte, napadlo mě nevím proč). Celý den jsem svěží.
Tak či tak, čas čokolády se blíží. Američtí vědci zjistili, že je určitě na něco dobrá.
Podtrženo a sečteno, nejspirituálnější město Indie není zas až tak moc spirituální, ale určitě tady prožijete velmi příjemné chvilky s mrkvovým muffinem v jedné ruce a slevovou poukázkou na olejovou masáž chodidel ve druhé. Pokud chcete opravdový ašrám, musíte hlouběji do hor, říkali místní.
Já už nechci nic, večer jedu zpátky do Dillí a pak brzy letím domů. Tohle jsou tedy nejspíš mě poslední zprávy z Indie. Dík, že jste četli!