Budoucnost je zvláštní případ, vezměme si například příštích dvacet let, to rozhodně mnozí z vás nedožijí, a přesto nás to všechny zajímá, jakkoli bychom si namlouvali opak. Podle vzoru Freuda počítáme se svou nesmrtelností. Budoucnost přece musí být i naše.
I kdyby třeba nebylo o co stát.
Což mi připomíná odpovědi vědců v knize Budeme žít věčně? na otázku, zda by se chtěli dožít věku dvě stě let. Většina kalkulovala, měla své podmínky, a to z větší části vždycky to samé – chci, pokud bych se pořád těšil dobrému zdraví a tudíž ten čas mohl užívat. A také – chci, pokud nebudu sám, pokud by se mí přátelé a blízcí rovněž dožili vysokého věku.
Znamená to, že život sám o sobě není žádná hodnota, nebo jinak, že nabývá smyslu až v kombinaci s něčím dalším?
Už teď se těším na ty komentáře.
Pak bychom tady měli zdraví a přátele. To stačí? Není nic jiného, bez čeho byste nechtěli žít? Sartre by si na toto téma určitě rád popovídal. Asi s větší chutí než já, napadlo mě.
Třeba budete v roce 2030 dokonale ve formě, podkožní čip bude kontrolovat vaši hladinu cholesterolu, váš tep a dost možná i duševní rozpoložení. Váš zdravotní poradce vám řekne, že ty tři kilometry ranního běhu úplně stačí, víc se trápit nemusíte. Někdo z vaší rodiny tedy ještě bude naživu, jak jste si přáli. Nedělní oběd bude složen převážně z různě upraveného hmyzu, prostě smažení brouci, mravenci v těstíčku.
U jídla se můžete bavit o tom, jak kdysi stál rohlík dvě koruny, pamatuješ, a dnes se to ani nevyrábí, nebo nějaká novodobá obdoba chleba ze superpšenice, jíst se to dá, chutná to jako normální krajíc, akorát to stojí tři sta korun kus (nebo tedy deset eur, nebo, v horším případě, pět čínských jüanů).
Přáli jste si jenom rodinu, přátele a zdraví. Takže večer se budete sami koukat na film a před spaním si zašukáte s něčím jako RealTouch.
Prognózy na delší období zní vždycky tak nepravděpodobně, tak fantaskně a nemožně, přitom je to zdání a když se změna přiblíží postupně, vůbec nám nepřijde tak šílená. Klíčové mi připadá to, že věci, které dnes vnímáme jako kuriózní, věci, na nichž se bavíme, lze také citlivě vnímat jako zárodek budoucích trendů. To, co si v ranních zprávách přečteme jako ojedinělý případ, může být do pěti let, ne-li dřív, normou.
K tomu přičtěme milion jiných věcí, které se již dějí a nichž nemáme ani tušení.
Ty brouky, superpšenici a pár dalších drobností mám z knihy Co s námi bude, aneb stručná historie příštích dvaceti let. Výjimečně mi nebyla nikým doporučena, sama jsem si ji našla. Jméno autora mi nic neříká, ale podle všeho je známý. Milan Vodička. Nevím, zjistěte si sami.
Ale kniha je dobrá. Po počátečním nadšení mě téměř přemohly obavy, že se bude jednat o snůšku z prstu vycucaných nesmyslů vetkaných do jednoho většího populárně-pseudovědeckého žvástu, ovšem není tomu tak a dokonce mi to přijde v něčem sympaticky skromné. Třeba jak se autor, ačkoli jinak pokrývá široké spektrum témat, s rozumným odůvodněním úplně vyhne jakýmkoli proroctvím v oblasti technologií.
Pořád mě napadá, že se asi nesetká s pozitivní odezvou. Mám pocit, že přinejmenším v této zemi velké množství mužů jaksi až alergicky nesnášenlivě reaguje na projevy inteligence příslušníků stejného pohlaví. Muž, kterému to pálí? Ukamenovat. Internetové diskuze, ačkoli ty bychom mohli v zájmu zachování posledních iluzí o své kulturnosti asi radši rovnou jako ukazatel diskvalifikovat, jsou toho důkazem.
Setkávám se s tím často například v souvislosti se Stanislavem Komárkem. To jméno mi říká stejně málo jako Milan Vodička – jeho knihu Muž jako evoluční inovace jsem vytáhla z odpadu, z krabice knih na vyhození, což při zpětné úvaze ani není tak překvapivé, najít po dlouho době nějakou opravdu kvalitní a podnětnou knihu v podstatě na smetišti.
Mají co říct, oba tihle páni, a každý to říká po svém, a v národě hospodských filozofů, kde je nejchytřejší taxikář a pak vaše kadeřnice, to působí osvěžujícím dojmem. A i kdybychom skepticky připustili, že těch příštích dvacet let není náš problém, je to, jak ostatně připomíná i autor hned v úvodě, svět, kde budou vyrůstat naše děti.
Když jsem přiběhla do kuchyně za Tlapkou, svou spolubydlící, a vykládala jí kapitolu o přestárlém obyvatelstvu, které brzy ohrozí zdravotnický systém, bude si uzurpovat místo, jenž by normálně náleželo nové generaci, a nepochybně způsobí závažné problémy i v ekonomické politice zemí, lakonicky odpověděla – jo, já vím, my důchod dostávat nebudeme. Z čeho taky.
Tak proč odvádím daně?
Já je odvádím ráda, nebo tedy ne že bych z toho skákala, ale mě ten Mutterland nijak nevadí, krom toho jsem si v tomto státě našla svůj nový domov, ač třeba jen přechodný, nesleduji, kdo co kde rozkrádá, nemám právo volit, tak ani pocit, že to ovlivním či neovlivním, nemám důvod řešit, paráda, ne.
Ale co když fakt dožiji.
A ty peníze, to jsou jenom začátek.
Mě asi mnohem víc rozrušily ty veverky a ta čokoláda. Protože veverky jsou na vymření a čokoláda bude v dohledné době nedostatkovým, a proto předraženým zbožím.
Tohle už patří do dalších kapitol, vlastně téměř závěr Vodičkovy knihy, a já jsem zrovna na víkend jela s mámou na chalupu sbírat ořechy. Už na příjezdové cestě seděly v trávě dvě veverky a další se pak proháněly kolem, fakt jsou letos přemnožené, náš ořechový sad se stal místem veverčích orgií a sbírat nebylo co.
Ohroženě opravdu nevypadaly.
Jenomže co taky vypadá, že. Ježčí rodinky občas vídám i u našeho paneláku ve městě. Zajíce, to se střílí, chytá do ok, může se, ne? Kukačka, to je čítankový pták, proč by vymíral.
Úplně nejhorší je voda. Řekli byste si, že to musí být problém někde v Africe, nebo si z hodin zeměpisu vybavíte nějaké postupně vysychající jezero. Fakt je, že třeba Mexiko vyčerpalo skoro všechny zásoby podzemních vod, takže teď se akorát tak zvolna propadá a do některých částí přivážejí vodu oslíci.
Oslíci, ty kráso.
Do Barcelony se pitná voda dováží na tankerech z Marseille, to mě dostalo, a v Zaragoze bývá v letních měsících na příděl. Apokalypsa už nastala. Čína svou vodou vesele plýtvá, čímž si už teď zadělává na velké problémy. Je si toho vědomá. Proto tak vehementně stojí o Tibet. Tibet je třetí největší zásobárnou vody na celé planetě, pramení tam mnoho z nejmocnějších říčních toků.
Říční tok, to nevím, jestli je normální výraz, ale zní to dobře, že.
V této souvislosti bych třeba uvedla jednu další drobnůstku z Vodičkovy knihy (Vodička, to je ale veselé, až teď mi to došlo!), že totiž původ slova rival ostatně tkví v latinském označení pro člověka, který bydlí u stejné řeky.
Vím, že mi to dlouho nevydrží, nemluvě o tom, že sama ani nic moc nezmůžu, ale samozřejmě jsem úzkostlivě začala sledovat každou kapku. I na vlastní sliny koukám jinak.
Rozepsala bych se o spoustě věcí, avšak nejde to, prostě si tu knihu budete muset přečíst, a vy to uděláte, už teď jste příliš zvědaví. Zničí vám to svět, já třeba o těchto věcech vůbec nechci uvažovat, je mi z toho k pláči, radši řeším ty ořechy a že nemám co louskat, že do štrúdlu teď asi jenom jablka a mák.
Pořád jsem si říkala, že kdyby něco (protože každou chvíli může právě něco nebo něco jiného), vydala bych se pěšky směrem na chalupu. Kolo by se hodilo, jsem ovšem zdatný chodec a trpělivá bytost, určitě i pěšky by to bylo reálné. Do pěti dní bych tam mohla být. S nožem v kapse.
Ono to nemá prakticky žádný smysl, protože tam nic není. Chodíme tam, kdy se dá, a máme hezkou zásobu dřeva, ale nic tam nepěstujeme ani nechováme. Studnu nám předloni v létě dokonce vykrádal nedaleký soused, hladina byla kvůli počasí už tak nízká a on potřeboval cosi do malty na přístavbu. Ale bylo by to blíž k mé rodině. Neprakticky to tedy smysl dává. Radši počítejme s tou smrtí. Pak chceme radši umřít se svou rodinou v divočině než s cizími lidmi, ač v hezkém prostředí, obklopeni pražskými kulturními památkami.
Nejvíc mě však fascinovalo fórum o přežití v panelovém domě. Samé dobré rady: přízemí a první patro se má vysypat hlínou, aby dům byl bezpečný před útokem náklaďákem, v dalších dvou patrech se mají zazdít okna a dveře a udělat v nich střílny, na střeše má být katapult na ostřelování útočníků hořícími pneumatikami, také tam mají být záhony na pěstování zeleniny a brambor. Kolem domu mají být zátarasy a příkop.
Chtěla jsem citovat mnohem víc, mám tři strany vlastních výpisků, a nešlo to, unesl mě proud myšlenek.
Knihu jednoznačně doporučuji. Je to jako lajna koksu – odpusťte to přirovnání, přesnější byste však bezesporu nenašli – velmi vás nabudí, vyskočíte a běžíte za ostatními, za kýmkoli, kdo je po ruce, aby si dal taky, protože je to skvělé skvělé skvělé, no a pak se objeví ten dojezd, jemná facka, kdy si sednete zpátky na zadek. Protože s tím, co jste se dozvěděli, nic nenaděláte.
A v tom tkví nefalšovaná hrůza. Je to zoufalé.
Na závěr – v mnohých kapitolách nastiňuje Vodička nějaký scénář z všedního života za dvacet let, a vy si říkáte, jak je to neskutečně blbé a jestli si fakt myslí, že mu to sežerete. A pak řekne, že si nemusíte nic představovat. Už se to stalo. To vidím jako největší přednost celé knihy. Ne že většina z nás netuší, jak by to tady mohlo vypadat v příštích desetiletích. My jsme hodně mimo i ve věcech přítomných. Nemáme ánunk. Future is now, jak se říká.
Ten RealTouch si vyhledejte na internetu. Pravda, je to asi ta nejméně překvapivá a snad i nejméně zajímavá technická novinka, jejíž rozšíření byste v budoucnu čekali, ale stejně to pobaví. Jedna paní si v uživatelské recenzi stěžuje, že to jejímu manželovi popálilo přirození. Jiný zákazník píše, že je spokojený, je to prý lepší než sex.
Jinak k Vodičkovi se výborně hodí obě výše zmiňované knihy.
Všechno jsou to vlastně názvy v otázkách, zvláštní, že, takový posun ve srovnání s někdejšími traktáty, kdy se nadpis uzavřel tečkou a v díle autor s neochvějní jistotou tvrdil třeba to, že proti melancholii stačí vypít nápoj z řepíku a ovčího trusu. Tam jsou naše jistoty, naše skutečně pevné disky.
Takže:
Co s námi bude?
Budeme žít věčně?
Muž jako evoluční inovace?
Možná by nám na to všechno za pět korun ochotně odpověděla první cikánka z hlaváku, vyložila by to z karet, vyčetla z dlaně nebo ze hvězd, vím já – jasně, že by to nebylo nijak moc rozumně podložené, ale tečku by to na konci určitě mělo. Taková je víra. A té se možná za dvacet let taky nebudeme smát.
* * * * *
Tento článek, tak, jak je, věnuji panu Coufalovi.