A papíry jsou taky v pořádku. Zvláštní! Po chvíli se muž podívá na mého bráchu a napůl ironicky, napůl podezřívavě sumarizuje: „Takže vy říkáte, že jste jeli takovou dálku, jen abyste strávili jeden večer v Andoře, a teď prostě jedete rovnou nazpátek.“ Brácha bezelstně přikývne.
Protože tak to je. Seděla jsem v neděli večer tady, u svého velkého stolu, když mi přišla ta zpráva – nejela bys s námi na pizzu do Andory? A přesně za týden jsme opravdu vyrazili. Mamince jsme řekli, že míříme na pár dní na Moravu, protože v tom autě by nás určitě nikam dál nepustila. Já jsem taky měla obavy, abychom někde nezůstali zaseknutí s oblakem kouře valícím se zpod kapoty, ale nějak mi to došlo, když jsem pak bráchu viděla za volantem. Ta stařičká Ibiza podivné barvy, snad mořský tyrkys, chceme-li jí zalichotit, je pro něj víc než obyčejný vůz, je to tisíc vzpomínek, a já jsem v ní konec konců taky zažila veselé chvíle, vystrčená střešním okénkem, ruce nahoře, široký úsměv ve tváři, mušky v zubech. Ibizu nezradíš. A ona nezradí tebe. Chytla druhý dech, vrněla jako kotě a bezpečně nás dostala přes půl Evropy a zpět.
Rakousko, vzorně čisté, sterilně přívětivé, jsme zvládli během noci.
Itálie se ve vnitrozemí zdála podivně prázdná, chudé vesničky na rovinách, staré oprýskané domy, dřevené okenice v brzkých ranních hodinách ještě zavřené. Dveře úzké, vysoké a tmavé, jako vdovy, co vrostly do zdi. Člověk přemýšlel, co tuto zemi drží pohromadě. Snad jen smutek těch vdov.
Pak najednou život měst na pobřeží – především absolutně úchvatný Janov – v dopoledním slunci, okenice se otevírají, prádlo vlaje ve vánku, jenž voní tisícem příslibů, v úzkých uličkách troubí auta a národ na skútrech a motorkách předvádí něco, na co vás autoškola určitě nepřipraví. Z rozlehlých přístavů vyrůstají husté lesy bílých, elegantních stěžňů. Na to všechno stále víc a víc z blankytného nebe pálí slunce, svolává na pláž.
V Monaku jsme zaparkovali na kraji u skály a pěšky sešli dolů do města – liduprázdné boční uličky, nečekané zkratky po schůdkách níž a níž. Odpočinek na náměstíčku ve stínu. Tři matky na lavičce, zabrané do rozhovoru, kolem pobíhající děti, malý filuta hází hračku na beton, škádlí obtloustlé starší dítě líně rozvalené přes opěrku. To místo je jak vymyšlené. Máte pocit, že to tam někdo narychlo vystavěl těsně před vaším příchodem, že neexistuje nic kromě těch ulic, jimiž právě procházíte, že žít se tam určitě nedá a ten komparz to zabalí, jen co zmizíte i s autem za další zákrutou.
A dál po azurovém pobřeží. Jména míst, jež tolik fascinovala Prousta, člověku před očima malují obrázky. Nice, Cagnes-sur-Mer, Antibes, pak k večeru Cannes. Zastavíme u cesty pár metrů od pláže, jsme hladoví, ale příliš se těšíme na moře, tak jen v rychlosti zhltneme vyhřáté, oschlé maminčiny řízky s bílým chlebem, a utíkáme přes stále teplý písek – strkáme nohy do vody, studená! A průzračná, krásná v slábnoucím slunci. Svlékáme se, po celém dni zpocení a utahaní, a skáčeme do mírných vln.
Krátce po soumraku projedeme chaos barev a zvuků přímo v centru Saint-Tropez. Na noc zastavujeme kousek za městem, skládáme se každý po svém v maličké Ibize, našem pojízdném ostrůvku. Zase se probouzíme brzy, vklouzneme do tichých ulic, trhovci ještě jen rozkládají své zboží. V první otevřené kavárničce si kluci dávají kafe, za úplně normální cenu, já dvě deci Sprite, jež z nepochopitelných důvodů zdvojnásobí účet. Smějeme se, zaplatíme, jedeme dál. Večeřet už chceme v Andoře.
Uvažovali jsme cestou, proč je vlastně Andorra samostatným státem, když je tak malá a tak zjevně by mohla patřit jedné ze dvou zemí, jež ji obklopují. Ten krátký pobyt v hlavním městě nám v tomto ohledu nijak nepomohl, snad by se z něj nanejvýš dala vyvodit domněnka, že takový malý škvarek vtlačený mezi hory třeba nikomu nestojí za námahu, aby tam vlekl svou armádu, zapichoval vlajku na kopec. Četla jsem si teď dodatečně něco z andorrských dějin a pořád pozici této země nechápu. A nejde o to, jestli je to knížectví, autonomní oblast, nic takového.
Přemýšlela jsem nad tím totiž i v souvislosti s jinými státy. Z hodin na střední škole se člověk dozví, jak se evropské hranice měnily i jak vypadají v současnosti, a vypadá to jaksi jako dané a samozřejmé – a podle mě nejspíš díky mapám. Je to na papíře. Zjednodušené do modrých stužek řek a větších či menších teček měst, do zelených zalesněných území a modrých mořských. Ale když těmi místy projíždíte, hranice se rozmělní, nebo úplně ztratí. Lépe si to možná uvědomíte ve vnitrozemí, a na rovině, kde malebné výhledy nerozptylují vaši pozornost. Příroda, najednou nepojmenovaná, nezařazená, soběstačná. Pusté dálky. Nekonečné cesty od vesnice k vesnici, hromádky bordelu u dřevěných plůtků. U silnice občas opuštěně vyhlížející karavan, levná neonová světla hlásající občerstvení. Čí to všechno je? Kdo to tak strašně chtěl, že kvůli tomu verboval mládež a proléval krev? Všechno se to zdá tak nevýznamné.
V Andorra la Vella jsme zaparkovali v podzemní garáži, venku po pár krocích spatřili velmi čerstvou dopravní nehodu. Kolem nás projely tři sanitky, šli jsme dál. Koupili jsme několik suvenýrů pro maminky a pak ten tabák a whisky pro nás. A byli bychom toho koupili víc, kdybychom měli dost peněz – Andorra nás totiž mile překvapila duty free obchody. Teď jsem četla, že Evropská unie z této výsady není zrovna nadšená a vyvíjela na zemi jistý tlak, aby ceny náležitě upravila, nicméně neutrální Andorra zatím zjevně odolává.
Pizza nám chutnala. Číšník byl přičinlivý, snaživý, usměvavý, jako kdybychom byli jeho první zákazníci po sto letech. A, pravda, kromě nás na tom velkém prostranství před restaurací už byl tuším jenom jeden pár, co velmi ekonomicky hodinu srkal jedno malé pivo. Za zmínku stojí také WC, rozlehlá místnost podivných tvarů. Prkénko bylo hrubé asi dvacet centimetrů, netuším proč, a světlo zhasínalo v třicetisekundových intervalech. Z prkénka k vypínači se samozřejmě nedalo dosáhnout. Chodidla mi visela ve vzduchu nad zemí jako školačce a asymetrický prostor každou chvíli pohlcovala tma, jako kdyby se velmi rychle střídal den s nocí. Alenka v říši divů. Pocit, že těch tisíc pět set kilometrů jsem jela jen pro tento toaletní zážitek.
Poté jsme výletnickým krokem prošli tou samou cestou zpátky k podzemním garážím a opustili zemi.
Spustil se prudký déšť a padla hustá mlha. Z nedostatku lepších možností jsme zaparkovali někde u silnice a nocovali tam. A ukázalo se to jako velmi šťastné řešení – krásu tohoto náhodně zvoleného místa nám odhalil úsvit. Rozlehlé pšeničné pole s flíčky vlčího máku, kousek od nás přikrčený románský kostelík, v dálce mohutný prstenec pyrenejských hor. Bourg-Madame, slunce v kapkách.
Vnitrozemím jsme se během dne dostali do Marseille, auto znovu nechali někde v podzemí a vyběhli ven, do pozdního odpoledne. Jako kdybychom takhle chodívali celý život, seřadili jsme se na úzkém chodníku za sebou a vykračovali jen tak nazdařbůh, někam, kde jsme tušili střed. Právě probíhala jedna etapa Tour de France a my jsme to chtěli vidět. Brzy vysvitlo, že někteří místní zjevně ani netuší, co to je, a jiní zase jeví jen minimální zájem, nakonec jsme se však díky instrukcím od jednoho číšníka dostali pěšky až na místo. Ačkoli jsme nic pořádně neplánovali, dorazili jsme k zábranám kousek od cílové rovinky asi patnáct minut předtím, než tudy projel peloton. Přihlížející lidé – o davu bych rozhodně nemluvila – se tvářili velmi uvolněně, děcka vřískala. Mávali jsme, tleskali, fotili, a pak se pomalu vybrali tou samou pěší cestou zpátky.
Přímo v centru Marseille, na bulváru Cours Belsunce, návštěva obchůdku s kebabem, s honosným názvem Le Prince. Čtyřikrát levné menu, kovové židličky na chodníku, spousty holubů, korzujících lidí, odpadků vláčených větrem.
Poté už jen poslední delší zastávka, chtěli jsme se ještě jednou vykoupat. Noční koupání v moři, to mi vždycky znělo jako z amerického filmu, ale když trávíte většinu dní a nocí v malém neklimatizovaném autě, najednou je to téměř otázka přežití, nebo přinejmenším zachování zdravého rozumu. Zastavili jsme až ve Fréjus, pláž krásná, čistá. Před námi moře, za námi liduprázdná promenáda, podél břehu žluté tečky městských světel. Otevřeli jsme whisky, postavili poloostrov z písku, mluvili a tiše se smáli.
Na noc jsme si vybrali odpočívadlo kousek za městem, na útesu, přímo u moře. Pro ten výhled. Pro šumění vln a hvězdy ve výřezu střešního okénka. Asi v pět ráno mě vzbudil komáří bzukot. Konec idylky. Otevřela jsem oči, že bych se návštěvníka zbavila a spala dál, bylo jich tam však mnohem víc a další vytrvale vráželi do oken, dokud nenašli skulinu. Horor. Začala jsem je zabíjet, načež se vzbudili i kluci. Všichni jsme je nějakou chvíli ospale, nevěřícně likvidovali, jako kdyby se problém opravdu dal vyřešit tímto způsobem, nakonec jsme se úplně probrali a jednoduše ujeli, s krvavými flíčky na dlaních, směrem domů.
Dál na severu nás ještě naposled potěšily tyrolské Alpy, malebné údolí Isarco, s domky vklíněnými do skal, hrou světel na vrcholcích hor. Pak už se nebylo moc na co dívat, vytáhla jsem z kufru deku, zabalila se a usnula s hlavou zalomenou do nepořádku, jelikož Ibiza vzadu nedisponuje opěrkami. V této poloze se mi pak nepřekvapivě asi třikrát po sobě zdálo, že se dusím. Nějaká žena mi to napsala na papírek, jejž jsem následně mohla ukázat komukoli, kdo by se podivoval mému lapání po vzduchu, což jsem také dělala – ve snu, dusíc se, chodila jsem s papírkem.
Za úsvitu mě kluci vyložili na Smíchově. Zvládla bych sprchu, ale písek mi nevadil a vlasy byly po mořské vodě na dotek příjemné, nechtělo se mi smývat ze sebe jih tak záhy po návratu.
Odpoledne jsem šla pěšky na Národní třídu a bylo najednou velmi nezvyklé kráčet sama. V obchůdku za řekou jsem u malého bílého stolku snědla kus kebabu a zbytek tam nechala. Přemýšlela jsem, jak je to zvláštní, že jsme ve čtyřech strávili téměř nepřetržitě pět dní, dělili se o ten malinký prostor i o jídlo, a bylo to tak přirozené.
A že se věci, jež člověk skutečně potřebuje, možná opravdu vejdou do kufru auta a ještě zbude prostor pro rozbitý skateboard.
Tento článek bych víc než kterýkoli jiný byla moc ráda napsala lépe. Aby si z toho třeba někdo něco vzal. Já trávím hodně času zahrabaná v knížkách a nikdy by mě nenapadlo, že se tak snadno, ze dne na den, můžu octnout tak daleko od všeho známého, tak volně se cítit, nepřemýšlet. Přitom je to přece jednoduché. Jděte do Andorry. Ne že by tam bylo moc na co koukat. V tomto případě opravdu platí, že cílem je cesta.
Z nějakého důvodu se mi častěji než výjevy krajiny vrací vzpomínka, pohled na kluky, když jsme tu předposlední noc zaparkovali na útesu. Jak opět vytáhli z kufru ručníky a kusy oblečení a důkladně je věšeli a připevňovali na okénka a stínidla u čelního skla, provizorní závěsy, aby jim ráno nesvítilo do očí. Bylo to něco, jako když muž stele postel. Ať se sebevíc snaží, ve výsledku je to všechno beznadějné pokrčené a nakřivo, ale právě proto, že se snaží a vůbec nevnímá, že se na něj díváte, je to všechno prostoupeno takovou zvláštní něhou.
Děkuji bráchovi, že mě na tu pouť vzal, a že se mnou v Alpách na zadním sedadle hrál slovní hry. Slovo endemit už jsem nepoužila sto let.
Děkuji Bachesovi, který taky nemá řidičský průkaz, takže jsme mohli spolu sdílet radost z ochutnávky místních vín.
Děkuji Papírovi za jablíčko, co mi daroval, když se od něj skutálelo pod sedačkou rovnou k mým nohám. Po těch kvantech suchých řízků a odleželých baget z obchodů u dálnic chutnalo jako nikdy.