Za poslední měsíc jsem si koupila asi padesát knih. Něco mě popadlo, nakupuju a objednávám jako šílená. Všechno. Větvičkovy zamilované procházky vlastí, sedm čísel předválečného britského satirického měsíčníku, brožura o izraelské mozaice, brožura o tureckých miniaturách, Slavíkovy mineralogické knížky, americká současná.
Když mi nedávno osoba blízká vřele referovala o knize Jezero od české autorky Bianky Bellové a vzápětí nabídla, že mi půjčí svůj výtisk, jasně, že jsem odmítla a běžela si koupit svůj. A už po prvních padesáti stranách jsem se do knihkupectví vrátila a koupila další tři.
Včera jsem si další objednala přes internet, už je na cestě.
Není to moc racionální, že, ale mám takhle doma třeba i pět výtisků knihy Nahá opice. Jednu jsem darovala a jednu jsem půjčila. Jednu mám vedle postele, dvě ve skříni. Nevím. Není, není to racionální. Je to láska.
Dokonalý tento román jistě není. Ze začátku jsem si vůbec nebyla jistá, zda mi to brzy nepoleze na nervy. Ale nestalo se tak. A i když přišly chvilky (nemnoho, nemnoho takových…), kde bych něco řekněme jako redaktor měla tendenci zpochybnit, jako čtenář jsem to všechno brala tak, jak to přicházelo.
A zastavovala jsem se ve čtení, vstala a prošla se po pokoji, protože člověk tu krásu potřebuje nějak pojmout a nějak rozdýchat.
A sedla jsem si k balkonovým dveřím, sýkorky vystřelily do všech stran, rozhoupaly lojovou kouli. Říkala jsem si, že to tedy musí být s knížkami stejně jako s lidmi – že je milujete ne přesto, ale o to víc, že mají své mouchy.
Chvílemi jsem se podivovala, kde že je tohle jezero, tahle místa – jsou někde doopravdy? Přečtu si pak rozhovor s autorkou? Ne, nic jsem nehledala. Nehledala jsem nic ani v knížce samotné. Ano, začíná to tak magicky. Duch jezera, to všechno. A někde v polovině, když se loď blíží k zamořenému ostrovu a ze břehu na střelce hledí zástup bezelstných zvířátek plných radostného očekávání, na tom se můžete vyřádit, interpretacím se meze nekladou. Ale já jsem najednou nechtěla, aby něco znamenalo něco jiného. Je to, co je.
Jezero je krása.
Až to bolí.
Když Stará dáma pohladí chlapce po tváři a on její ruce vyjde vstříc – jak to vůbec mohla napsat?
A když se Vaska vrací pro chlapce – vím, že je všechno v pořádku. Je o nás postaráno. O chlapce i o mě. O hrdinu i o čtenáře. Cítím teplo klasického vyprávění, jsem klidná. A přitom je příběh místy drsný (nepochybně o to drsnější, že se i nejtragičtější zážitek servíruje docela věcně), až se zalknete. Nechtělo se mi věřit silným slovům na zadní obálce, ale lidi nelhali.
Nemám přehled v současné české literatuře, jen stěží si ovšem dovedu představit, že se někomu letos povedlo něco lepšího. Pokud příští Magnesiu Literu za prózu dostane kdokoli jiný, budu velmi, velmi zvědavá. Trumfnout tohle, máte můj respekt.
Zvláštní je, že Bianku Bellovou znám; ona mě asi ne, ale vídáme se, čas od času. Nebo viděly jsme se, několikrát. Seděly u jednoho stolu. Určitě ještě budeme sedět. Jenomže stejně, co bych jí říkala? Ani mě nějak nevábí možnost přečíst si její předchozí knihy. Připadá mi prostě nemožné, aby byly lepší, a tak cítím trochu nevole, trochu obav.
Pokud se vám náhodou zdá, že tohle není zrovna moc recenze, pak je to pravda – není.
Teď jsem si ty výtisky chtěla vyfotit, že to sem vložím, protože je moderní doba a blog s obrázkem je lepší než blog bez obrázku, a nemůžu jeden ten výtisk najít. Najednou to docela dává smysl, že si jich člověk koupí víc.
Uzavřu dlouhou ukázkou. Mohlo to být cokoli z těch necelých sto devadesáti stran; nevím, proč to není něco jiného. Líbilo se mi, jak to končí. Líbilo se mi moje vlastní bolestné prozření, že jinak to končit nemohlo. Kobylky nebudete chápat, z toho si nic nedělejte.
* * * * *
Pokojík je tak malý, že si Nami pomyslí, že si ho spletla s komorou na kýble. Dveře jdou otevřít jen do poloviny, protože hned za nimi stojí postel. Mezi postelí a stěnou je akorát tak dost místa, aby se tam Nami mohl postavit.
„Nech si to,“ řekne Nami, když vidí, že si Nataša chce sundat náušnice. Opře se o zeď a zavře oči. Poslouchá šustění saténových šatů. Když oči znovu otevře, je Nataša jen v růžovém prádle. Palce má zastrčené pod ramínky podprsenky, jako by chtěla na chvíli ulehčit ramenům od té tíhy. Oči má oteklé. Vypadá jako prodavačka ryb na konci šichty. Není na ní vůbec nic sexy. Nami se snaží soustředit na ty náušnice, snaží se myslet na Zazu, zavře oči a představuje si holky z katalogu s prádlem. Když ucítí, jak mu Nataša rozepíná kalhoty, pevně stiskne víčka. Snaží se o úhybný manévr penisem, ale Nataša je nesmlouvavá a pevně ho drží. Plivne si do dlaně, udělá z ní trubičku a nasune mu ji na penis. Zdi jsou vymalované zeleně, nad postelí je obrázek s bouří nad jezerem a zmítající se loďkou.
Natašina teplá ruka se pohybuje pomalu a vláčně. Nami otevře oči a vidí, že Nataša hledí nepřítomně na dveře, namísto, kde se nad dveřním rámem drolí zdivo. Má sto chutí jí říct, že to dělat nemusí, ať toho nechá.
„Já jsem tady,“ řekne tak ostře, že sebou Nataša cukne. Chytne ji za bradu a přitáhne si ji. Dotkne se jí, běží jí rukou po břiše až do kalhotek, kde nad ochlupením nahmatá tuhou příčnou jizvu.
„To je po dítěti? Máš dítě?“ zeptá se Nami a uvědomí si, že je vzrušený.
Nataša přikývne, aniž by se na něj podívala.
„Svlíkni se.“
Nataša se rychle svléká, vypadá polekaně.
„Kolik mu je?“
„Komu?“
„Tvému dítěti? Kolik mu je?“
„Proč?“
Nami se dotýká těžkých Natašiných prsou, tlačí se na ni tělem, až se oba převáží a spadnou na postel.
„Au!“ sykne Nataša a chytne se za zátylek. „Co děláš?“
Nami jí prsty zkoumavě pročesává prstýnky světlých chlupů na stydké kosti a myslí na kobylky zalité do betonu. Nataša leží s hlavou položenou na polštáři a pozoruje ho. Vysune k němu pánev, ale Nami se k ní přitiskne celým tělem a obejme ji. Přisaje se jí k velkým prsům; Nataša má světlou, mléčnou pokožku, pod kterou prosvítají modrozelené vlásečnice, a velké růžové bradavky. Nami ji tiskne jako smyslů zbavený, objímá opotřebovanou ruskou šlapku, jako by se topil, pláče…
* * *