Proč se vlastně říká lézt krkem? Nevím. Zadala jsem to teď do vyhledávače, abych se přesvědčila, že je ta fráze vůbec v českém jazyce běžná, a asi je. Obrázky mi nabídly Madonnu, anglickou královnu a docela hodně dětí. To potvrdilo mou domněnku o významu fráze, ale vysvětlení nikde.
Nicméně vzpomněla jsem si u toho na jeden článek, asi před pěti lety publikovaný v New Scientist, podle kterého všechny abstraktní pojmy vznikly z konkrétních. Zamyslete se nad tím.
To byla odbočka.
Ještě před pár týdny bych vám řekla, že s literaturou zabývající se výše zmiňovaným tématem se roztrhl pytel (že by něco jako lézt krkem??) a situace je proto příliš nepřehledná. Člověk, ač by se o to i zajímal, neví, co si vybrat.
Dnes mám pocit, že je docela jedno, po čem sáhnete. Prošla jsem takových publikací víc, některé pojaté spíš vědecky, některé vysloveně populární, jako třeba ty příručky, muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, nebo proč ženy pláčou a muži neumějí číst v mapách. Docela mě překvapilo, když jsem se tam setkala s myšlenkami zformulovanými dříve již například v knihách o neurolingvistickém programování. Ano, jsou servírované v takové formě, aby to zkousla i prodavačka, ale podstata je opravdu stejná, vidíte, že autor něco přečetl.
Pokud pořád tápete a raději byste šli na jistotku, zde mé tipy.
LEKCE ŽIVOTA
Napsala Elisabeth Kübler Rossová ve spolupráci s Davidem Kesslerem.
Na to první jméno jsem natrefila v respekťáckém článku, který získal cenu veřejnosti v rámci jakéhosi novinářského klání: V pravém rohu nebe od Petra Třešňáka. Paní Kübler Rossová se celý svůj dlouhý život věnovala práci s umírajícími, ať už to byly nevyléčitelně nemocné děti nebo stárnoucí důchodci.
Pokud to už teď zní nesnesitelně vážně, vězte, že si od psacího stolu co chvilka odbíhám do kuchyně, podívat se, co dělá maso v remosce, a dolít si pivo. Ze zdi nad počítačem se na mě přitom dívá nártoun. Najděte si obrázek nártouna. Když zadáte nártoun, rozhodně na vás anglická královna nevyskočí.
Nejzajímavější na paní Kübler Rossové je to, že po půlstoletí práce se smrtí se poté, co i ji to málem odneslo na druhý břeh, rozhodla napsat knížku o životě. O tom, co je opravdu důležité. A je to geniální. Vyslechla si hodně lidí, kterým už zbyly jenom oči pro pláč (lézt krkem, roztrhl pytel??), a kteří trpce litovali, že neudělali to nebo ono.
Asi vás to nepřekvapí, každopádně mezi největšími lítostmi najdete zaměstnání, kterému se člověk až zbytečně moc věnoval (k čemu?), city, které nedovedl ve správnou chvíli vyjádřit, nebo takové to čekání, že něco přijde a něco se samo změní. Ale i další věci, které vámi možná trochu zacloumají. Ostatně všichni ty samé chyby opakujeme odnepaměti.
Kniha je rozdělena do několika tematických částí, a přestože rozhodně není nutné číst je po pořadí, já bych vám to doporučila. Celé vyprávění se vlastně skládá z kazuistik, z konkrétních příběhů umírajících dětí a dospělých, z nichž pak oba autoři místy nenásilně vyvodí závěry a rady pro vás, co jste ještě mezi námi.
Mám z toho vypsaných milion myšlenek, radši však svůj poznámkový blok ani neotevřu, všechno se to sem nevleze a nechci se těžce rozhodovat.
VAŠE SPŘÍZNĚNÁ DUŠE
Napsala Tara Springett.
Z této knihy jsem si naopak nevypsala vůbec nic. Prostě proto, že jsem to pozřela příliš rychle. Vrátím se k tomu ještě jednou pomaleji, pak si udělám poznámky.
Mám předsudky, jako každá živá bytost, a tak hnusně růžový paperback s tak šíleným názvem bych normálně nevzala do rukou. Tenhle poklad lze objevit pouze skrze doporučení. Mně doporučila Tlapka, já teď předávám dál. Nikdy jsem nečetla nic tak skvělého, tak inspirativního, tak – odpusťte patos – pravdivého.
Maso je hotové. Jak dokonalé načasování. A pak řekněte, že v tom vesmír nemá prsty.
I tady autorka čerpá ze své bohaté praxe, dalo by se mluvit o vztahové terapii? Nevím, jí nicméně nejde ani zdaleka jen o hledání vhodného životního partnera. Vychází z jednoduché premisy, že na to, abychom mohli být šťastni ve vztahu, musíme se nejdřív naučit být šťastni sami se sebou. Nejen přemýšlet, co bychom chtěli od jiných, ale zeptat se, co my jim můžeme nabídnout.
Některá cvičení mi přišla trochu poťouchlá, jsou tam nějaká zlatá srdce, rakety vystřelující z hrudi do nebes a rozvíjení vnitřního leknínu (nebo lotosu?), ovšem beze všech pochyb věřím, že můžou fungovat.
A mimo ně je tady spousta krásných věcí, třebaže občas popsaných trochu hipísáckým slovníkem. Nelze milovat, pokud někoho nenávidíte. Nelze si říct, že se budete ze začátku ve vztahu držet trochu zpátky, protože pak nic nedostanete. Dál nic – bojím se psát, protože vím, že to trestuhodně zjednoduším a třeba to vyzní moc mělce.
Snad nejpřínosnější je její rozdělení vývoje vztahu do tří fází, její závěrečná poznámka k sexu, a především, zdůrazňuji především její docela rozhodná kritika ženské emancipace – zrovnoprávnění je pochopitelně skvělé a je důležité, aby žena měla stejné možnosti atd. Na druhé straně, říká Tara Springett, tohle neblahým způsobem ovlivnilo vztahy a my máme co dělat, abychom to napravili.
Jo a ještě svatba. Taky jsem zastávala názor, že je to jen papír. Autorka opět argumentuje velmi jednoduše a velmi působivě. Zjistíte, že není. Věřte slovům. Není slib jako slib. Stát s tím nemá co dělat.
To jsem opět odbočila.
Ona se k tomu několikrát vrací – jako terapeut a psycholog se setkala s mnoha lidmi a tomuto věří, a já také: žena, ať sebevíc emancipovaná, je kolouch, co se chce stulit a cítit se bezpečně. Muž chce toho koloucha chránit a cítit se přitom jako hrdina. Tady zjednodušovat můžeme. Takhle to prostě funguje.
Z tohoto důvodu už od Vánoc stojí moje ptačí budka na zemi na balkoně. Dávám totiž prostor svému mužnému muži, aby se realizoval a připevnil ji k zábradlí. Vím, že je to důležité, a tak jsem trpělivá. Již byl vymyšlen upevňovací systém, teď už se několikátý týden zapomíná v práci aku vrtačka. Ráno co ráno drhnu ta ptačí hovínka z dlaždiček s dobrým pocitem, s vědomím, že mám harmonický vztah.
Až to udělá, požádám o výměnu žárovky na chodbě.
Z malých věcí se skládají velké věci, to nepodceňujte.
Není slov, jimiž bych vyjádřila, jak moc se mi ta kniha líbila, a tak končím. Nebo ještě dodám, že vyšla v nakladatelství Hodná holka. Skvělé, ne? Krom Vaší spřízněné duše vydali ještě třeba Prdlé pohádky. Vcelku slušná produkce.
SPORT A JÓGA
Napsali Elizabeth Haichová a Yesudian Selvarajan.
Popravdě mám jen matnou představu, co v tom názvu dělá ten sport. Kniha je prostě o józe. Nicméně na letošním knižním veletrhu jsem našla jednu novější knihu od Elizabeth Haichové s velmi, velmi podobnou obálkou, která nese název Jóga a sex – nahlížela jsem do obsahu a zdá se, že tato skutečně je i o sexu.
Popravdě mi není jasné ani to, čím do knížky přispěla zmiňovaná Elizabeth Haichová. Podle všeho ji totiž napsal prostě Yesudian Selvarajan.
Tento jogín je sympaťák. Zná stejně dobře védskou filosofii jako Bibli a čtenáři předkládá své poznatky velmi jednoduše, jak by se asi od svatého muže dalo čekat. Podle mě ideální čtení i pro ty, co jógu vůbec nemají v plánu cvičit. Co se mi osobně moc líbí, hodně pozornosti věnuje dýchání. K dýchání nás příroda vybavila nosem. Proč tedy dýchat pusou? Jídlo si taky necpeme do nosu, ačkoli by to s trochou úsilí nejspíš prošlo.
Jsem začátečník, a už mám své výsledky, jóga spasila má kancelářská záda a plný jógový dech vyřešil mou nespavost. Tady bych mohla skončit, není přece lepšího doporučení. Stejně bych však poznamenala, že mi jóga přijde dosud podceňovaná. Vídám to na hodinách, kam přijde nějaký pan Samý Sval a u třetí asány se roztřese jako lístek břízy v jarním vánku, protože jsou svaly, o nichž ani nevíte, že je máte. Nicméně mohli byste se jim věnovat, ještě se vám jednou hodí.
Během mého lednového pobytu v lázních se normálně v rámci terapie cvičil pilates a jóga a fyzioterapeut mi řekl, že běháním by se na mém místě vůbec neobtěžoval – když se spočítají plusy a mínusy, je to docela k ničemu pohyb. (Krom jiného posiluje velmi málo svalů, ale dalo by se jmenovat dál.)
Hlavní rozdíl mezi sportem a jógou je ten, že klasický sport je zaměřený na výdej energie, po němž se pochopitelně cítíte příjemně unaveni, zatímco jóga energii shromažďuje a pracuje s ní, tudíž jste po hodině ideálně připraveni na další, třeba psychickou aktivitu.
Jsou asány, které vysloveně miluji. Někdy vylezu z kanceláře přes chodbu do kuchyňky, a zatímco se vaří voda, sledována okem firemní kamery provádím pár jednoduchých cviků. Ano, vyvěsíme trup a kýveme hlavou ze strany na stranu.
K výše zmíněné knize jsem se dostala náhodou a tu špatně polepenou vazbu bych někomu vrátila, ať se nad sebou zamyslí, ale jinak k ní mám citový vztah, zejména proto, že mě vždycky kouzelně uklidní. Jenom tohle a Bhagavadgíta, před spaním už bych nečetla nic jiného. A to nejsem nijak zvlášť spirituálně založená, bytem právě voní maso, a že to asi bylo hezké prasátko, a pivo si dnes už asi další neotevřu, ale zítra třeba jo.
Jinak je to takový základ. Pokud už o józe něco víte a máte dojem, že tohle by vás neuspokojilo, nedávno vyšla ještě Jóga – umění pozornosti, naprosto úchvatně graficky zpracovaný pracovní sešit. Jsem typický zákazník moderní doby, prohlédla v obchodě, koupila přes internet, snad brzy dorazí.
ZÁVĚR, chtělo by to nějaký závěr.
Kéž jste všichni šťastni. Tolstoj říká, že na to úplně stačí se rozhodnout, a je to pravda a po něm to teď opakují všechny ty příručky, a já už taky nevím, ve které knížce to bylo, každopádně štěstí je přitažlivé, a tomu věřím a vy tomu věřte taky. Čas od času vás určitě něco rozhodí tak, že vám ani plný jógový dech nepomůže, obecně však můžete světu každý kus hozeného bláta oplatit úsměvem, je to dobrý pocit.
Pokud byste spíš upřednostnili trochu racionálnější přístup, zmíním ještě knihu Neurolingvistické programování v praxi, od Sue Knight. Je to trochu z jiného soudku, ale úzce to souvisí. Mě na NLP, o němž jsem donedávna neměla tušení, upozornil pán, s nímž si dopisuji v rámci dobrovolnického programu korespondence s vězni. Dokonce mi ji půjčil, což ho asi na poštovném stálo hezkých pár kaček, moc si toho cením, proto to tady zmiňuji.
Snažila jsem se dohledat i článek o tom, jak abstraktní vzešlo z konkrétního, ale nepovedlo se mi. Jde zhruba o to, že člověk začal používat konkrétnost k vyjádření něčeho tak neurčitého, jako jsou pocity, jako když kupříkladu řeknete, že vám něco vrtalo hlavou. Autor ovšem uváděl skvělé, moc přesvědčivé příklady, a já jsem to všechno zapomněla.
Pokud o tom něco víte, napište.
Pokud o čemkoli dalším víte něco víc, napište.
Třeba jakou marinádu na to prasátko, yesssss.
Zatím čau, kéž jste všichni!