„Ale třebas takovouhle. Tehdy, za oněch dob, když jsem byl v Moskvě, jsem po nocích chodíval na schůzky…, s kýmpak byste řekla? S mladou lípou na konci naší zahrady. Objímal jsem její útlý, štíhlý kmen a měl jsem při tom pocit, že objímám celou přírodu, a srdce mi překypovalo a sladce skomíralo, jako by se do něho skutečně vtělovala 
celá příroda… Vidíte, jaký jsem byl! Ale co! Možná si myslíte, že jsem nepsal básně? I psal prosím, ba dokonce jsem složil drama, jakousi imitaci Manfreda. Mezi osobami té hry se vyskytoval mimo jiné přízrak zbrocený krví, a to nikoli vlastní krví, to si laskavě všimněte, ale krví veškerého lidstva vůbec… Ano prosím, je to tak, neračte se nijak divit… Ale vlastně jsem začal vyprávět o své lásce. Seznámil jsem se s jednou dívkou…“
„A přestal jste chodit na schůzky s lípou?“ zeptala se Alexandra Pavlovna.
„Přestal. Ta dívka byla nesmírně hodná a hezoučká bytůstka a měla taková veselá jiskrná očička a zvonivý hlásek.“
„Líčíte to moc pěkně,“ s úsměškem poznamenala Alexandra Pavlovna.
Tolik úryvek z Rudina od Ivana Sergejeviče Turgeněva. Doufám, za celé Rusko, že vám ty úryvky ještě nelezou krkem. Vyšlo v Mladé Frontě (to pro ty, co mi vyčítají odeonismus), v edici Máj, v Praze 1978. Kontext k nalezení kolem strany 65.
A proč to zmiňuji. Protože ani tento rok asi do Ruska nepojedu. A je mi to líto.
Žila jsem v Praze šest měsíců a do práce chodila pěšky z Holešovic přes Bubeneč do Dejvic. Kolem všech ambasád. Doteď nevím, zda je tam vlajka, nicméně jsem těch šest měsíců chodila kolem té budovy a viděla ty lidi, čekající na kraji cesty, a pořád si myslela, že je tam asi prostě zastávka autobusu nebo něco. Proč by jinak čekali venku, uprostřed zimy? Ve dvaceti stupních pod nulou?
Pak jsem se dozvěděla od Leny, své padrugy krasnojarské – prý – to je ruská ambasáda a čeká se venku, protože vevnitř jsou jen „tři okénka a stoleček“, takže dovnitř se prostě nevejdete.
Minulý týden jsem si v záchvatu spontánnosti koupila letenku do Petrohradu, zarezervovala ubytování – konečně pojedu, za deset dní, můj životní sen, země zaslíbená (a kdepak Moskva, milé Sestry…). Až pak mi došlo, že nemám nejen víza, ale ani platný pas. Ano, hloupé, takhle zapomenout, ale prostě mi už několik let na těch pár přesunů stačil občanský průkaz.
Takže nepojedu. Lena se nabídla, že zajde na tu skvělou ambasádu a ze známosti (jak jinak) to zařídí. Odmítla jsem. Jsem everyman, kdožkolivěk, a pokud bez papírů nemohou jiní, já taky nechci.
A že jsem se něco napřemýšlela o té slibované, vysněné Evropě bez hranic, to si pište.
„A jedinou pohovku měl už tak promáčknutou, že vypadala jak loďka.“
V takové loďce teď ležím, čtu Turgeněva, a píšu. Nikam letos nejedu. Moje nedovolená.