Před mnoha lety jsem v jedněch anglických novinách četla tip od čtenáře ohledně ranního vstávání. Říkal, že vyskočí s prvním zazvoněním budíku, rychle se obleče, umyje si zuby, pročísne vlas, a když je kompletně připraven k odchodu, podívá se, kolik mu zbývá času, a lehne si tak, jak je, zpátky do postele. Dokonce se někdy i přikryje.
Zkrátka a dobře, díky tomu, že svému línému tělu slíbí za okamžitou aktivitu ještě chvilku ve vyhřátém pelechu, je schopen bez zbytečných odkladů vstát – a pak se taky do práce dostat včas.
Dělávala jsem to pak jistou dobu také. Je úplně jedno, zda jste v zimním kabátě, s aktovkou v ruce, deštníkem zavěšeným za loket, je to skvělý pocit. Dokonce i tehdy, kdy mi nakonec na vracení se do postele nezbyl čas, bylo to ráno jaksi lepší.
Navíc američtí vědci zjistili, že lidé, kteří vstávají okamžitě po budíku, jsou šťastnější než ti, kteří jej odkládají. Doufám, že výzkum trval alespoň dva roky a někdo za to usínání v pracovní době dostal štědře zaplaceno.
Mám v zásobě přehršel dalších zajímavých faktů, ale přejdu k Oblomovovi.
Ilja Iljič líně spočíval na pohovce a nohou si pohrával s pantoflí, již pouštěl na zem, pak ji zase nohou zvedal, chvíli jí pohupoval, a když spadla, znovu ji špičkou nohy našátral…
Oblomov rozhodně není žádné ranní ptáče. Pokud je vůbec nějaké ptáče, pak rozhodně něco nelétavého, nejspíš drobná domácí drůbež. Je zvyklý na svůj dvorek, za jeho plotem, v širém světě, by se cítil velmi nesvůj a vpravdě ztracený. Expozice roztažená na hranici únosnosti vám to do detailu objasní.
Pro Oblomova tento pasivní přístup k životu neznamená velký problém, ostatně sám si ho vybral. Problémem jsou lidé, kteří jej navštěvují a snaží se jej přesvědčit, že nedělat nic je špatné. A pak taky ti, kteří z jeho nezájmu a nevšímavosti těží, obírají ho o peníze. Lenoch má rád své pohodlí, bez prostředků si ho nebude moci dovolit.
Změnit svůj životní styl se Oblomov nakonec rozhodne díky mladičké Olze, do níž se zamiloval. Doktoři varují, že lidé, jež se rozhodnou přestat kouřit kvůli partnerovi, mají mnohem nižší šanci uspět než ti, kteří si umíní zbavit se zlozvyku jednoduše kvůli sobě samému. Zřejmě to bude podobné s jakoukoli jinou radikální změnou, ne? Vzepětí vůle nemá dlouhého trvání, Oblomov Olze za zády pomalu sklouzává zpátky do svých pantoflí.
S léty nepokoj a návaly lítosti slábly a přicházely stále méně, a Oblomov si klidně a nenápadně zvykal na prostou širokou rakev své zbytkové existence, rakev, již si vlastníma rukama sám stloukl, stejně jako když si poustevník, co se o život vezdejší přestal zajímat, sám kope hrob.
Takže Oblomov je z tohoto hlediska odepsaný a co se Olgy týče, naštěstí je tady kamarád Štolc, ztělesnění činorodosti, který ji poučí, jak se žije správně, a krom toho si ji vezme a zaměstná ji dítětem. Oceňuji, že Olga nekončí jako placka, autor jí v pozdějších letech jinak šťastného manželství přiřkne jistou nespokojenost, zádumčivost – něco jí chybí. Jak je to možné, když má přece všechno, po čem toužila a o čem Štolc tvrdí, že je to to jediné dobré?
Je hodně zvláštní, jak je ten román na pohled černobílý, a přitom takový není vůbec. Třeba Taranťjeva můžeme rozhodně označit za zápornou postavu, za ztělesnění podloudnosti, zákeřnosti a zla, nicméně hlavní předmět zájmu, tedy rozpor mezi Oblomovovou odevzdanou pasivitou a Štolcovou houževnatou činorodostí, je předložen docela věcně. Vypravěč nám sice řekne, že Oblomov ve svém prvním bytě zapadá prachem a později, v podnájmu u vdovy, začíná mít kvůli nedostatku pohybu a přebytku mastných pirohů zdravotní problémy, ale krom občasné kritické poznámky jej nijak vyloženě neodsuzuje.
Bez Štolcova starostlivého dohledu by Oblomov nejspíš skončil bez prostředků, pravda. Svou nepraktičností ovšem nikoho neobtěžuje, od nikoho nic nežádá, a povahově je to velmi milý člověk – velké srdce, neublížil by ani mouše, pro důvěrné přátele dovede být taky příjemným společníkem. Oblomov je křišťálově čistá duše, jak se řekne v závěru.
Není tohle dost?
Není možné, že Oblomov prožil spokojenější, nebo přinejmenším stejně spokojený život jako Štolc?
Přestože jej určitě trápil rozchod s Olgou, zůstat s ní by znamenalo neskonale větší utrpení, znamenalo by to neustálý boj se sebou samým, neustálou snahu vyhovět Olžiným představám, o jejichž opodstatnění sám rozhodně není přesvědčen.
Naproti tomu vdova, prostá, nekomplikovaná a domácky založená, mu dokonale vyhovuje. Štolc je pochopitelně šokován, ale v Oblomovově přiopilé poznámce je kus jasnozřivosti – zatímco Olga, půvabná křehotinka, procítěně zpívá svou árii, Agafja připraví večeři, naleje domácí vodku, zašije chalát, vypleje zahrádku…
(Dalo by se namítnout, že Olga není jen roztomilá dekorace, lze s ní totiž kupříkladu rozmlouvat během dlouhých zimních večerů. Na druhou stranu, většinu času se nezdá, že by měla v hlavě něco jiného, než co jí tam vložil Štolc. Nevím, jestli se konverzační schopnosti takhle indoktrinované ženy v něčem liší od schopností svědků Jehovových.)
Takže pro Oblomova hospodyňka a máma mámovitá, pro Štolce někdo, koho může poučovat a vychovávat. No a co že to třeba není láska. Povšimněme si, jak autor jakákoli citová vzplanutí opakovaně připodobňuje k nemocím, láska je jako neštovice, jako gangréna a podobně. Zejména Oblomov si s těmito stavy neví rady. Napíše Olze dopis na rozloučení, pak se schová, aby ji mohl z křoví pozorovat, a pak za ní, plačící, běží, aby se omluvil. Považte, to už je lepší necítit nic. Nebo rozhodně nic tak tragicky velkého.
Pro srovnání, na začátku (str. 128):
Přitom si ale bolestně uvědomoval, že v něm jako v hrobě tkví jakýsi dobrý, jasný princip, pravda, teď už možná odumřelý, anebo že leží stále jako zlato v útrobách země, místo aby v podobě zlaté mince bylo v oběhu.
Jenže toto požehnání bylo hluboce a beznadějně zavalené svinstvem a nánosy bůhvíčeho. Jako by mu někdo ukradl poklady, jež od světa a života dostal darem, a zakopal je do jeho vlastní duše. Cosi mu zabránilo, aby se vyhrnul na bojiště tohoto života a hnal se jím pod napjatými plachtami rozumu a vůle. Jakýsi tajný nepřítel na něj hned na počátku cesty položil svou těžkou dlaň a odhrnul ho daleko od přímého směřování k plnokrevnému lidskému údělu.
Ke konci (str. 642):
V duchu si liboval, že se dotěrným a trýznivým nárokům a bouřím života vyhnul, že uprchl zpod obzoru, na němž křižují blesky netušených radostí a duní hromy nečekaných bolů, kde se falešné naděje střídají s ohromujícími fantomy štěstí, kde člověka hryže a požírá vlastní mysl a zabíjí ho vášeň, kde rozum prohrává či vítězí, kde člověk svádí nepřetržitou bitvu, z bojiště odchází doslova rozsápaný, a přitom stále neukojený, stále nenasytný. Oblomov nikdy nedosáhl rozkoše vítězství, v duchu se s ní už dávno rozžehnal a klid a mír v duši pociťoval jedině v zapomenutém koutě, zbaveném jakéhokoli pohybu, boje a života vůbec.
Díky retrospektivám víme, že Štolc měl přísného a cílevědomého otce, zatímco Oblomov vyrůstal v zahálce. A vůbec se ta jedna černobílá interpretace pořád nabízí. Nebráním se jí, jenom mě ten vyžehlený Štolc, posel osvícenství, místy neskutečně nasírá. Nevím, co by to mohlo být za člověka, abychom o něm s čistým svědomím mohli prohlásit, že k něj rozhodně nelze pocítit lásku, jak Štolc tvrdí o Oblomovovi. Nevím, co to chce za omezenou mysl nezauvažovat ani na moment nad tím, že by třeba i v přístupu našeho přítele, jakkoli nám přijde bizarní, mohla být špetka pravdy.
A teď střih, a tohle:
„Když člověk pořádně neví, proč žije, tak jen ze dne na den přežívá, raduje se, že má den za sebou a že uběhla i noc – a spánek naštěstí spolkne nepříjemnou otázku, proč ten den prožil a proč má vlastně prožít zítřejší.“
To je klíčová poznámka. Ovšem ne pouze proto, že sumarizuje Oblomova.
K vyřešení takovéto situace nestačí horečná aktivita. Ta sama o sobě nikomu smysl života nedá, pouze zastře fakt, že žádný nemáme.
Našel Štolc v cestování, v poznávání cizích zemí a ve své nepřetržité usilovné práci pocit naplnění, našel v tom smysl života? Je to možné. Našel by v tom smysl života Oblomov? Nemyslím si.
Teď jsem ztratila nit, protože jsem byla líná vymýšlet další větu, vstala jsem od stolu, šla jsem na balkon, z balkonu do lednice pro kolečko salámu, a pak jsem si lehla a zahrála si na telefonu Subway Surfer. Dvě hry, řekla jsem si. Nakonec to byly čtyři.
Jsme společnost orientovaná na výkon. A zjednodušeně řečeno, i na tom bychom se možná shodli, máme přinejmenším teoreticky tendenci klást rovnítko mezi aktivitu (práci v širším slova smyslu) a štěstí, což je snad kulturně a historicky podmíněno, nevím. Z této tradice ostatně vyrostl i Oblomov jako dílo.
Někteří chápou, že efektivní time management jim sice lépe rozvrhne den, ale nespasí duši, jiní zatím nepochopili.
Napadlo mě, když jsem teď chvíli ležela, že je to konec konců celé jako ten Subway Surfer. Na začátku běžím a sbírám mince, občas se mi poštěstí sebrat i nějaký ten bonus, jinak hbitě skáču dál a dál, a takhle mě to baví. Pak hra sama zrychlí, což je fajn, jinak by to dřív nebo později začala být nuda. Pak to ovšem zrychluje dál a dál, a mně to přijde stresující. Až tak, že mi poté, co se rozplácnu o nějakou překážku a ztratím život, srdce buší jako splašené.
To by byl vůbec zajímavý podnět k zamyšlení – v reálném životě totiž nemám nic, co by mě až takhle rozčilovalo. Možná je právě tento pocit lidem milý, a kvůli němu hrají zas a znova? Taky tady určitě jaksi funguje náhražkový pocit úspěchu – dostal jsem se do toho a toho levelu, nasbíral jsem tolik a tolik bodů, předběhl jsem své přátele. A co že ve skutečném světě montuju u pásu mikrovlnky.
Abych úplně neodlétla od románu, jenž podnítil tyto úvahy, dovolím si jinak nesouvisející, nicméně hezkou citaci:
Oblomov psal s velkou vervou, pero po papíru doslova poletovalo. Oči mu zářily, tváře planuly. Dopis byl jako všechny milostné listy velmi dlouhý, jelikož zamilovaní jsou neuvěřitelně žvaniví.
Asi se mi to už ani moc nechce rozmazávat. Strávila jsem teď asi dva roky intenzivní prací, dokončila spoustu projektů, cestovala, a bylo to všechno docela příjemné. Asi před dvěma měsíci jsem uzavřela poslední projekt a teď nedělám skoro nic. A to je taky docela příjemné. Nemám muže, nemám děti, nemám žádné kariérní vyhlídky, a vůbec asi nic z toho, co se mí vrstevníci, známí kolem mě snaží dosáhnout. Nicméně rozprostírá se ve mně úplný klid, ba dokonce se mě chvílemi zmocní jakási drobná, ale jasná hloupá radost, jako by na mě někde za rohem čekalo nějaké štěstí.
To samozřejmě není přímým důsledkem mé pasivity. Ale tato vnější pasivita mi přijde jako dobrý základ pro to, aby člověk k takovému stavu mohl dospět.
V předešlém článku jsem zmiňovala, jak se mi v mysli prolínají i střetají postavy Oblomova a Robinsona. Rozdíly jsou nasnadě, to nerozebírám. Ovšem nedojdou oba, krom jiného jistě díky té spoustě volného času, k podobné odevzdanosti a víceméně stejnému závěru? A dobrodruh i lenoch zřejmě umírají spokojení.
(Je to fér nazývat pořád Oblomova lenochem? Proč z jeho charakteristiky nevybereme něco jiného, kupříkladu tu křišťálovou duši? Zdá se mi, že preference toho prvního hodně vypovídá o naší kultuře. Ostatně na to už určitě někdo upozornil – jak u nás probíhá seznamování? Představíme se jménem, doplníme třeba věk, a velmi brzy poté následuje informace o tom, „co děláme“.)
„Copak vy jste v mé tváři něco zaznamenala?“ zeptal se Oblomov.
„Jistě, slzy… i když jste se snažil je potlačit. To je takový nepěkný mužský rys, stydět se za svá vnitřní hnutí. Což je taky ctižádost, ale na nepatřičném místě. Muži by se někdy měli zastydět za svůj rozum, protože ten chybuje častěji. Za své srdce se občas stydí i Andrej Ivanyč. Říkala jsem mu to, a on se mnou souhlasil. Co vy na to?“
„Při pohledu na vás musí člověk souhlasit se vším!“ odpověděl.
„Vida, další kompliment! A takový…“
„…banální,“ dokončil to Oblomov, který ji nespouštěl z očí.
Úsměvem potvrdila, že se nemýlí.
Tohle taky vlastně nesouvisí.
Myslím, že jsem řekla, co jsem chtěla říct, přeberte si to. Oblomova jsem četla v novém vydání z nakladatelství Odeon, v překladu Libora Dvořáka. Na několika místech tam chybí čárky u vložených vět, na to jsem alergická, takže jsem se posléze začala pídit po dalších přešlapech, ale v podstatě nic dalšího krom subjektivních výhrad nemám.
Jinak Oblomov loni vyšel v nakladatelství Slovart. Pokud to taky byl nový překlad, pak nechápu, k čemu další. Protože se to hodí do edice? Ano, je to taky milý projev kulturnosti, mít víc překladů pro srovnání, ale zase proč se radši nepoohlédnout po něčem, co ještě nebo momentálně není dostupné vůbec?
Nevím.
Je čas končit, postýlka volá. Mažu všechny zbývající připravené citace krom jedné, kterou to tu uzavřu. Je to věta, kterou v zápalu konverzace hází Olga Oblomovovi (ačkoli by to stejně dobře mohl říkat Štolc):
„Lehávejte zase na zádech,“ poradila mu, „to se nezmýlíte a nezřítíte se do propasti.“