Článek je plný režisérových keců, kde nám svůj tvůrčí záměr starostlivě vysvětluje. Film prý bez toho, aby se zároveň snažil naznačovat odpověď, pokládá otázku, co je dnes německé. Bezděky mě napadlo, že s podobami německého hledání národní identity jsme se v průběhu minulého století obeznámili natolik důvěrně, že nám už snad na další století stačilo. Čekám na den, kdy si položí otázku, co je evropské. Asi čekajíc i umřu.
Víc mě však trápí ten chudák Büchner. Sama jsem několikrát adaptovala texty pro divadlo, přepisovala a předělávala, na věc mám velmi benevolentní pohled. Přesto podle mě existuje hranice. I kdyby pan režisér (Nuran David Calis, koho to zajímá, já doufám, že už o něm neuslyšíme) skromněji označil svůj film jako klasickým dílem inspirovaný či na motivy, snad by to bylo přehnané. Z původního díla zbylo pouze jméno hlavního hrdiny, jeho přítelkyně, její alabastrová pleť, a tragický konec.
Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. Tohle je přesně opačný případ, někdo tady něco prohlašuje za růži, ale smrdí to na sto honů.
Woyzeck se po ztrátě byznysu snaží uživit rodinu, střídavě proto dochází do tří různých zaměstnání (tady Büchnera taky nehledejte, jedná se o autobiografický detail z těžkého života imigrantské rodiny). Pak potká zvráceného doktora, který na něm začne testovat drogy (kdepak hrášek). Vedlejší účinky na Woyzeckovi zanechávají těžké stopy, halucinuje a ztrácí kontrolu nad svým životem. Po nocích stojí doma v koupelně, dívá se na sebe do zrcadla a hledá svou dřívější tvář. Tuto scénu si dovedu živě představit. Zrcadlo bylo vždycky velmi symbolické. Mělo by být úplně všude. Všechno by najednou mělo, vždyť víte, hloubku, jinou rovinu, druhý rozměr.
Filmové postavy mluví, pozor, spisovnou němčinou, do textu jsou však vpracovány repliky z původního textu, které jsou díky jazykové svéráznosti dostatečně odlišené. Podle vyjádření režiséra se tudíž během děje vynořují jako Wasserzeichen (předpokládám, že chtěl říci jako kruhy ve vodě, a ne jako vodoznaky, ale ponechávám originál, protože mám k autorům, ač hloupým, svého druhu úctu).
Podrobnosti tohoto uměleckého zločinu není nutné rozebírat dál.
Chápu, že etnicko-náboženské konflikty, jak připomíná Calis, jsou velkým problémem, a že turecká menšina v Německu je žhavé téma. Nechápu, co s tím má co dělat Woyzeck.
Nemám také nic proti tureckým režisérům, vím moc dobře, že oni si tu klasiku Němci rádi zprzní i svépomocně. Před pár lety měla v berlínském Deutsches Theater premiéru inscenace, kde režisérka Jorinde Dröse uznala za vhodné zakomponovat do toho samého Büchnerova textu písně Toma Waitse. Woyzeck je skvělý, Tom Waits je skvělý. Ale dohromady to je prostě jedno důrazné ne. Ještě k tomu to anglicky zpívají Němci. To by zkazilo i porno, o umění nemluvě.
Vzpomněla jsem si na ty průzkumy, co se čas od času konají z iniciativy univerzit, kdy se zjišťuje povědomí německých dětí a dospívajících o těch temnějších stránkách dějin jejich země. Výsledky bývají poslední dobou bídné. Mládež má podle všeho problém vůbec rozeznat diktaturu od demokracie, otázky ohledně toho, co znamená slovo holocaust, je matou, dokonce ani Hitler jim moc neříká. Z těchto průzkumů mimochodem vycházejí jako informovanější právě děti imigrantů.
Vzpomněla jsem si také na knihu Er ist wieder da, současný německý bestseller, absolutní senzace, příběh o tom, jak by se Hitler tvářil, kdyby se najednou ocitl v naší době. Myslela jsem na to skoro pořád, když jsem běhala po frankfurtském výstavišti během říjnového veletrhu. Někomu totiž napadlo udělat celou sérii velkých červeno-černo-bílých plakátů s portréty různých osobností ze světa kultury, nadepsaných heslem Ich bin hier.
Ich bin hier.
Er ist wieder da.
Jak ironické.
Všichni jsou tak ochotní řešit palčivé otázky přítomnosti. A ignorance nastupující generace do této kategorie nespadá?
Závěrem, Woyzeck není Calisův první pokus, v minulosti již prý převedl na filmové plátno Wedekindovo Probuzení jara (s děsivým podtitulem Live fast – die young), čímž se zase nějak vyjadřoval k aktuálním problémům mladistvých (škola, láska, nechtěné těhotenství). Někdo by měl toho chlapa zastavit, než pohřbí celé německé literární dědictví.
* * * * *
Článek o filmu Woyzeck byl publikován na str. 22 až 25 časopisu Arte, 10/2013, doplněný bohatou obrazovou přílohou, z níž se každému s minimálním estetickým cítěním zvedne kufr.
Podrobnosti o zmíněných výzkumech lze najít například na stránkách Universität Oldenburg. Koho nebaví tabulky a grafy, shrnutí poskytuje několik článků na spiegel.de, přes vyhledávač všechno hezky vyskakuje.