Jako kdybyste vzali svého miláčka na romantickou večeři, a číšnice přijde do půl těla nahá, s třásněmi na bradavkách. Ano, jmenovalo se to Rajská zahrada, ale to přece, ale vás by vůbec, no ale teda…
Náš příjemný keňský rezort nebyl vyhrazen jenom sexturistům, každopádně tvořili drtivou většinu. Mělo to své nesporné výhody. Žádné vynervované matky, žádné řvoucí děti, a ten obrovský bazén, tam téměř nikdo nechodil, a když už, po pár odvážných tempech se většinou zadýchaný vracel na souš. Výhra. Na celé čáře. Idylu nerušilo ani žádné veřejné olizování zubních protéz, staříci se drželi zpátky. Většinou se opatrně položili na lehátko, otevřeli si svůj cajtunk a do dalšího jídla se nezvedli. Sličné africké děvy po jejich boku si vzaly vlastní lehátko a netečný pohled zabodly někam před sebe.
Samozřejmě, ač navenek nečinné, ale ve skutečnosti právě vydělávaly, možná počítaly s každou minutou, kolik šilinků padne do kapsy, kolik hladových krků doma nasytí.
A koneckonců po setmění, za zamčenými dveřmi, se od nich dost možná nějaká aktivita očekávala. Těžko si představit. Mnozí ti muži opravdu vypadali, že to mají za pár.
Jürgen nám pak říkal, že společnici si lze najít už v Německu, specializované agentury všechno vybaví předem. Hodně zákazníků těchto služeb využívá a Keňa je teď velmi žádaná destinace. Jürgen přijel se svou ženou, jezdí sem každý rok, ten samý hotel, možná i ten samý pokoj s tím samým balkonem, kde sedává dlouho před rozbřeskem, pozoruje opice, nemůže spát, horko ho ničí a klimatizace ještě víc, dutiny úplně odrovnané, nevěřili byste.
Taky nám vysvětlil, co dělá to černé dítě v našem bazénu. Dítě si můžete pronajmout ve vedlejší vesnici, na jeden den ho zaopatříte, vyfotíte se s ním, večer ho s hřejivým pocitem, že jste udělali něco opravdu dobrého, vrátíte matce. Které ženě by srdce nezaplesalo.
Pak jsme našli ještě jednu bílo-bílou dvojici, český dědula přišel za námi sám, když jsme se slunili, a nikým nevyzván nám povyprávěl, že střídal ženy vždycky po sedmi letech, až mu nakonec zbyla jedna, která jakžtakž ujde, s tou tedy již asi i dožije. Loni v Egypě mu ji během vyjížďky na velbloudech unesli, najednou s ní prostě zmizeli kdesi za pyramidou, a prý chtějí padesát. Padesát čeho, přemítal, padesát tisíc eur? Kde já na to vezmu? Chtěli však pouze padesát dolarů. Usmál se a svou ženu vykoupil.
Doufám, že jí to dodnes připomíná, aspoň jednou denně.
Nakonec se tam nás obyčejných lidí bez zvláštních přání nasbíralo asi deset.
A z těch sexturistů nebyli všichni Němci.
„Kurva píča tyvole dopíči mě neser ti řikám,“ ozve se jednoho jinak poklidného večera po celé jídelně. Chtěli jste u jídla zasněně naslouchat šumění moře? Naserte si.
Byla to malá parta Čechů a Slováků řekněme od třiceti do čtyřiceti let, břicha v různých stadiích útěku z tílka, mentálně víceméně rovni ponožkám ve svých sandálech. Všichni úspěšně podnikají ve stavebním průmyslu, peněz jako želez, zlatá řetěz na krku, hodinky velikosti pěsti, a stejně na to tak jaksi neměli, spali po dvou v pokojích, jako školáci v přírodě.
Neovládali žádnou řeč. Ani rodnou: ti slovenští bratři si zřejmě následkem dlouhodobé emigrace spontánně vygenerovali jakési panslavské nářečí, o tom se Kollárovi ani nesnilo.
Tito hoši si své družky sháněli různě, hodně si slibovali zejména od návštěvy místní diskotéky. Tam se z bezpečnostních důvodů vybrali v doprovodu dvou zaměstnanců hotela a s námi dvěma se dohodli, že v případě, že se ráno neobjeví u snídaně, neprodleně upozorníme vedení.
Vrátili se s jednou holkou, která je pak s dobře známým netečným pohledem, absolutně bez zájmu provázela, kamkoli se hnuli. Ten, kterému jakože patřila, mě požádal, zda bych nepřetlumočila pár slov, jelikož nemluví žádnou společnou řečí. Potkali jsme je u baru, bar byl napůl zapuštěný do bazénu, často jsme si tam s Miláčkem přišli nebo doplavali pro míchaný drink. Sedli si oba ke mně. Holka se těžko srozumitelným mrmláním představila jako Stacy (co jiného, Stacy nebo Cindy, to je taková klasika jako ty bradavkové třásně, že) a pak si cosi ťukala do telefonu.
„Tak co, chystáte se dát si něco k jídlu?“ zeptala jsem se konverzačně, jelikož když nikdo nic neříká, není co překládat.
„Proboha ne,“ zvolal on, „to jí neříkej. Já mám all inclusive, ale za ni všechno musím platit.“
No to by bylo šílené, koupit jí tady sendvič. Aby se nám tady žížala africká ještě náhodou nepřežrala.
Jeho starší a pupkatější kámoš pak večer během kulturního programu (černoši tančí Pomádu, koncentrované peklo) seděl s jinou mladicí, jíž zjevně přirostl k srdci, a ona jemu k něčemu jinému, nevím, každopádně až poté, co jsme ji viděli v hysterickém záchvatu zhroucenou na barový pult prolévat hořké slzy, vysvitlo, že ona prostě mluvila, mluvila, a on nerozuměl, ale říkal si, no co, ženská, kecá jako každá jiná, a tak prostě přikyvoval, a nechtě jí slíbil, že si ji vezme a odveze ji do Evropy. Když se na to přišlo, velmi rychle si to rozmyslel (překvapivé, co).
Omlouvám se za ten odstavec, především tedy za tu šílenou mnohařádkovou větu.
To bych vlastně mohla i smazat.
Ale zase, ať se to zachová pro budoucí generace zdejších úspěšných stavařů jako tipy, triky a varování, až si půjdou zašukat na černý kontinent.
Chodili každou chvíli za námi. Nudili se. Prý už byli na safari, viděli lva trhajícího antilopu, a dál moc nevěděli, co si tady začít. Ženy, jo, jenže tohle je fakt syrové maso ze slumu, nikdy nevíš, co to má za nemoci. S těmi prý max nějaké to mazlení. Krom toho to stojí peníze, že, snad tady nenechám hodinky.
A bylo vidět, jak ten kovboj zamyšleně kouká na to pronajaté černé stehno – kolik by to asi stálo, položit takhle dlaň?
Šel se s ní pak za soumraku projít na pláž. O čem si asi povídali, to vám můžu říct úplně přesně, ač jsem u toho nebyla, nebo třeba právě proto, že jsem u toho nebyla – o ničem.
Najednou mě navštívil nedobrý pocit, že si mě teď stavaři najdou a pomstí se mi. (Vůz nemám, co by mi mohl tajemně vybouchnout, až ráno půjdu do práce. Co tedy udělají? Zničí to, co mi je nejdražší – mou ptačí budku. A já budu křičet, prosím, prosím, cokoli, jen ne tu budku, a tak dál. Sýkorky si po tomhle extempore na můj balkon už nikdy netroufnou, zemřu sama.) Ačkoli, pravda, že by vůbec četli, a nadto ještě Respekt, to jsem jim asi zalichotila.
Už o nich tedy nebudu psát. To nejzajímavější si nechám pro sebe. Můžu říct, že podle jejich vyprávění je celý stavební průmysl jedna velká Blanka. A teď zpátky zu dem deutschen Volk.
Po návratu jsem si zadala do německého vyhledávače heslo Kenia a heslo Sextourismus, vyjela spousta věcí. Společnost toto téma zjevně řeší. Řeší asi není ten správný výraz, spíš se jednoduše zajímá. Jako když soused zkusil něco, a co kdybych to zkusil taky?
Vyskočil mi taky odkaz na druhý díl trilogie Paradies známého rakouského filmaře dokumentaristy Ulricha Seidla. Jmenuje se Liebe. Podívala jsem se na to. Výborné. Tady je keňský sexturizmus představen z pohledu žen. Zvadlé prsníky, monstrózní stehna a prdele narvané do šortek. Nejdřív jsem se královsky bavila, nakonec mě to hluboce zdeprimovalo.
Ty ženy, samozřejmě, hledají především lásku. Vychovaly děti, zamávaly manželovi běžícímu za něčím mladším a méně ztrhaným, zůstaly ve svém všedním zaměstnání a všedním životě, svádějí svůj malý boj s tukovým polštářkem, pláčou do otevřené ledničky. Když je někdo chytí za ruku, úsměv jim rozřeže hlavu napůl.
„Aha, takže tady ses narodil… A kolika ženským už jsi svou rodnou vesnici ukazoval? Opravdu jenom mně? A kolik žen asi tak leželo na této posteli… To ti nevěřím… Vážně?“
Chce být jedinečná.
Černoch jí mechanicky zmáčkne prsník, strčí jí jazyk do krku, ona se mu snaží vysvětlit, že na to musí jinak.
Co chce ta kráva?
Něha, něha, opakuje ona německy, nenachází však způsob, jak mu to skrovnou slovní zásobou vysvětlit. Chvíli zkouší jeho štědře zaplacené dlaně vést, ale ty se pak stejně zase vracejí ke svému naučenému repertoáru: zmáčknout prsník, jazyk do krku…
Z těch naivnějších se pochopitelně dá vytáhnout spousta peněz. Aha, můj nejmladší bráška nemá co jíst, moje máma umírá v nemocnici, teď mi volali, operace stojí dvacet tisíc šilinků, cože, patnáct, a fakt víc nemáš? Je to moje máma. A zítra tě vezmu do jedné velmi chudé školy.
Co je na tom strašné, to je ten pohled. Myslím: ten jejich pohled. Dívají se jako to dítě z předchozího článku, co žádá o cukroví a tváří se přitom prostě netečně, bez špetky zájmu o vás či o to, jestli opravdu něco vytáhnete z kapsy. Nevím, jestli je to dáno mentalitou, nebo je to něco ve fyziognomii, nebo jsme pro ně fakt všichni – jak řekl kluk z Gabonu – jenom dolary na nožičkách.
(Určitě, zobecňuji, nic jiného jsem neviděla, určitě je v jiných koutech Afriky jiný život, atakdál.)
Seidlův dokument se dá stáhnout na uložto. Je v původním znění se španělskými titulky. A to původní znění je místy tak těžce srozumitelná buranská rakouština, že se za ty dvě hodiny spolehlivě naučíte španělsky. Ostatně většina dialogů není nijak složitá.
„Ty jsi velmi mladý, a já jsem velmi stará.“
„Ale láska je nekonečná.“
„Aha, a tomu věříš?“
„Ano, ano, věřím.“
„No, řekla bych, že láska občas přece končí.“
„Možná v Evropě, ale v Africe ne.“
Dnes jsem si stáhla i třetí díl, kde dcera hlavní protagonistky z druhého dílu odchází na letní tábor pro tlusté dívky. Vypadá to skvěle. Bohužel je celý film namluvený polsky, a to jedním jediným mužem, který do původního znění monotónním hlasem odříká překlad. To se nedalo vydržet. A tak místo koukání píšu tenhle článek.
Poslední večer před odjezdem jsme seděli a popíjeli s věčně bdělým Jürgenem, a vypili toho tolik, že jsem si říkala, že dnes snad nakonec i usne. Když se můj Miláček zvedl a odešel na toaletu, naklonil se ke mně a řekl: „Netetuj si jeho jméno.“ Vyhrnul si triko a odhalil tak opálenou svalnatou hruď, kterou stáří ještě moc nepoznamenalo, ukázal na svá tetování. Vidíš, mám tady ledacos, ale ženskou ne. Teď jste zamilovaní, teď si třeba myslíš, že to bude navěky, ale věř mi, to se nevyplatí. On prý toho viděl hodně, žen i nepovedených dekorací, na rodné hroudě má tetovací salon.
Ubezpečila jsem ho, že žádná tetování nemám v plánu, jméno ani kotvu, fakt ne, přesto mi to ještě párkrát zopakoval.
Navěky je dlouhá doba. Na čem záleží, to je těch pár dokonalých dní, kdy jsme se jako ztělesnění mládí, štěstí a hloupé, bezelstné lásky procházeli v ruinách cizích vztahů. A tolik lidí nám přišlo říct svůj příběh. Jak dopadneme, nevím, ozvu se za pět let. Nebo za dvacet – z druhé strany.