Jistě znáte tu hloupou otázku, jaké tři věci byste si s sebou vzali na opuštěný ostrov. Tak mě napadlo, že by vůbec nebyl špatný nápad vzít si knížku o někom, kdo ztroskotal na opuštěném ostrově. Třeba Robinsona Crusoe. Je to ostatně krom milého literárního rozptýlení taky ideální survivalová příručka.
Krom knížky si můžete zabalit mobilní telefon a selfie stick. Tahle představa mě hodně baví. Než se vám vybije baterka, určitě stihnete pár hezkých selfíček: já pod palmou, já na pláži, já ve vlnách. Já u trosek korábu, já mezi lebkami na obětním místě.
Z ničeho nic jsem si před týdnem na Robinsona vzpomněla a hned si taky vyhledala dostupná vydání. Jelikož jsem našla pouze zkrácené verze a jeden komiks, nakonec jsem si text stáhla z Amazonu, kde je zdarma.
Z toho, co jsem četla v dětství, jsem si už nepamatovala nic, kniha pro mě byla jako nová. Ve vzpomínkách už mi plaval pouze hrdina Robinson a věrný sluha Pátek. Předpokládala jsem, že ten první ztroskotá, najde toho druhého, a společně se jim pak dřív nebo později povede z ostrova dostat. To by ve velmi hrubých obrysech taky souhlasilo, ale ve skutečnosti je příběh košatější.
Robinson totiž na moři prožije mnoho krušných chvilek už předtím, než skončí na svém ostrově kdesi kousek od břehů Jižní Ameriky. Vlastně hned jeho první noc na palubě, kdy ještě jako nezkušený mladík utíká od rodičů, je docela peklo. A pak přijdou další bouře – a první ztroskotání, z něhož úspěšně vyvázne i s celou posádkou.
On se prostě na to moře, které ho tak očividně nechce, zatvrzele vrací. Ano, v těžkých chvílích má strach, obrací se k Bohu, prosí o odpuštění a zapřísahává se, že z nejbližšího přístavu se okamžitě vrátí k rodičům. Na souši si to ovšem záhy rozmyslí – krom jiného proto, že se přece nemůže ukázat na prahu rodného domu s prázdnýma rukama a psíma očima a otci říct, že měl pravdu.
Později, kdy už má k přemýšlení času dost a dost, dochází k závěru, že obracet se k Bohu ve chvíli nouze nemá žádnou reálnou hodnotu (stejně jako obracet se k němu na smrtelné posteli). K víře má člověk přijít klidně, po pečlivém prozkoumání svého srdce, a modlitba má být průběžnou rozmluvou se Stvořitelem, neustálý projev vděku a spojení, a ne výkřik úzkosti (tedy ve chvíli, kdy bychom vzývali i ďábla, kdyby nám slíbil okamžitou úlevu).
Podobných hezkých úvah je kniha plná. Poté, co je Robinson vyplaven na břeh a co si poodnáší z trosek lodi všechno, co mu může přijít vhod, postupně se na ostrově zařizuje – staví si přístřešek s obranným valem, pak své takzvané venkovní sídlo, pak začne plést proutěné koše, zkoušet keramiku, chovat kozy, a tak dál, a do toho se tu a tam zamýšlí nad svým jedinečným osudem.
Záchvatům zoufalství sice ze začátku hojně propadá, brzy se však odevzdá Bohu a jednoduše věří, že cokoli se děje, děje se za určitým cílem a pro jeho dobro. A to i tehdy, nebo právě tehdy, když se mu zdá, že je těžce zkoušen.
Ostatně vzhledem ke svému předešlému chování mu ani nepřijde, že by jeho současný trest byl neadekvátní. Koledoval si.
Rovněž se několikrát vrací k myšlence, že byl vlastně ještě velmi milostivě ušetřen. Nezemřel jako zbytek posádky, a navíc získal mnoho užitečných věcí z lodi. Ledacos mu chybí, velmi chybí, ale jinak Robinson nestrádá. Výživu má hezky vyváženou, pro veselejší mysl tady má několik společníků – psa, dvě kočky, papouška.
A tak říká – když si stěžujeme na své postavení, s kým se v té chvíli srovnáváme?
Pátek se objeví až dlouho, dlouho poté, nejspíš asi tak o dvacet let později. To už je Robinson dávno hezky zabydlený a dle mého názoru, ačkoli autor nic takového nenaznačuje, mu začíná ze samoty přepínat. Megalomanský komplex se v plné síle projeví po nástupu dalších lidí na scénu.
Pátek se dostane na ostrov spoután, nepřátelé se ho chystají rozsekat, upéct a sníst, nebo dokonce jenom sníst. Zázračně ho však zachrání tento podivný bílý muž v kozí čapce, který nosí ohnivou zbraň a nechá si říkat Master. Divoch se před ním hází na zem a pokládá si jeho tvrdé chodidlo na svůj černý líc – můj život patří tobě.
Robinson ho v duchu autorových osvícených přesvědčení začne vzdělávat. Anglicky se naučí rychleji než moje máma a taky na hodinách náboženství jen kvete. Občas klade nepříjemné otázky, které Master neumí dost dobře zodpovědět, ale jako žák je i tak trpělivý a nesmírně ochotný a tvárný. Samozřejmě taky přestane jíst maso. Tedy lidské.
Kdoví, co by na tohle řekl Stanislav Komárek, napadlo mě.
Na druhé straně, to bychom si asi zvládli i domyslet.
Několik let po Pátkovi se objeví další lidé, někteří ztroskotanci s nataženou rukou, jiní zákeřňáci s nepřátelskými úmysly. Tady jsem se chvílemi ztrácela, děj začne skutečně připomínat jakési klučičí denní snění – já mám ostrov, na mém ostrově je všechno moje, a tohle jsou moji zajatci a moje pravidla, a teď se sem schováme a budeme číhat, jo?
Korunu tomu pak nasadila scéna po návratu do civilizace, kde se při pochodu přes zasněžené Pyreneje honí v lese Pátek s medvědem. Medvěd je velký a nebezpečný, ale on vám ten rošťák ví, jak na něj, a prožene ten kožíšek na strom a zpátky tak zdařile, že se celá výprava nemůže než radostně smát. Pátek umí. Co by ne. Jak říká, tohle doma v Brazílii dělají s medvědy pořád.
Ale nerýpu. Z faktografického hlediska je to stejně obdivuhodná práce.
Po dočtení jsem si, udivena spoustou podrobností, zjišťovala, jestli i sám autor někdy někde ztroskotal, a při té příležitosti se dozvěděla, že tento román bývá interpretován mnoha způsoby – kupříkladu jako manifest ekonomického individualismu, jako výraz evropských kolonizačních ambicí, nebo jako alegorie vývoje civilizace.
Zároveň jej však lze pochopitelně číst bez ohledu na všechny tyto jistě přítomné významové vrstvy, jednoduše jako dobrodružný příběh (stejně jako třeba Bílou velrybu, že). Knize to na kráse nic neubere.
Přinejmenším ponaučení si z toho stejně odnesete. Až vám pak otec řekne – žádné námořnictví, doma budeš! – nejspíš ho poslechnete.
Závěrem už jenom roztroušené poznámky. Překvapila mě kupříkladu úplná absence jakýchkoli vzpomínek na ženu. Během prvních plaveb Robinson občas prohodí, že v přístavech se většina námořníků rozeběhla za chlastem „a takovými věcmi“, z čehož cítit příslib velkých neřestností, ale slovem žádnou děvu nezmíní, a to ani posléze během dvaceti osmi let na svém opravdu velmi opuštěném ostrově. Opakovaně zapláče, že mu chybí inkoust a co já vím co, ženské lůno ovšem nikoli.
Pravda, s příchodem Pátka pak člověku ledacos napadne. Věrný divoch by se určitě nebránil, jak je vděkem celý bez sebe. To už ale zacházíme mimo rámec, rámec nevím čeho, prostě mimo rámec.
Ne že by tahle absence údajně něžnějšího pohlaví vadila. Naopak, je to v čemsi úlevné, romantická zápletka jakoby takový příběh mohla jedině hloupě zploštit. Na druhé straně, působí to tady mnohem méně přirozeně než třeba ve zmiňované Bílé velrybě. Kde je zase oproti Robinsonovi podstatně vyváženější vztah mezi hrdinou a divochem. Tam se mladík se svým Kvíkvegem plaví na jedné lodi, spí v jedné síti a jí z jedné misky. To by si Pátek v životě nedovolil, vlézt Masterovi do sítě.
To už je opravdu roztroušené.
A ty větné konstrukce – škoda inkoustu.
Po tom krátkém exkurzu do autorova životopisu jsem si vzpomněla, že mi je Defoe vlastně známý přinejmenším jako autor silně satirického pamfletu Modest Proposal, kde navrhuje nějaké svérázné řešení těžké ekonomické situace – něco v tom smyslu, aby se děti chudých prodávaly bohatým jako obohacení jídelníčku. Běhá vám mráz po zádech z toho, do jakých kouzelných detailů je schopen tento nápad rozpracovat.
Jinak jsem jen nedávno dočetla Oblomova. Ten na mě udělal velký dojem a chystám se o něm napsat článek, nicméně možná právě proto, jak velký dojem na mě udělal, ten zamýšlený článek dokonale oblomovsky již několik týdnů odkládám.
Zmiňuji to proto, že Oblomovi by se tohle nikdy nemohlo stát. Ledaže by velkou vodou jarního tání zůstal odřezán na ostrůvku někde u Moskvy, ale to by byl docela jiný případ. Je to nesmyslné srovnání? Mně to pořád lítá hlavou. Vidím Oblomova rozpláclého jako malou velrybu na písčitém břehu, odevzdaného osudu úplně, ale úplně jiným způsobem než Master Robinson…