Kupodivu i takové předžvýkané názory ve třech odstavcích sbírají karmu a vyvolávají (taky pořád stejnou) bouřlivou odezvu čtenářů. Ano, je to dement. Hezky jsi to napsal / napsala.
Kdo ho zvolil? Ta otázka se mi pořád vtírá – kdo ho zvolil?
Jasně, téměř to slyším, to mnohohlasné: já ne!
Jenže někdo ano. A zjevně nadpoloviční většina. (Kolektivní vina? Napadlo mě. Jen tak to sem házím, jak jsem ve švungu. Asi ta otrávenost z toho, jak tady pořád někdo hází své sračky na někoho jiného.) Proč Zemana volili ti, co ho volili? Co třeba proto, že hrdým českým nosánkům prostě moc nevoněl ten navěky podezřelý německý odér?
Mnohým určitě odlehlo, když se Okamura začal kompromitovat těmi podivnými výroky. Co kdyby se náhodou ukázalo, že je to schopný člověk a dobrý politik? To by ty malé české xenofobní mozky úplně rozervalo.
Je to to samé v jiném odstínu, spoléhám na zbytek vaší jasnozřivosti, že si všimnete souvislost.
Herman Hesse jednou řekl, že když vám někdo vadí, fakt bytostně vadí, pak je to obvykle tím, že v něm spatřujete nějakou silnou stránku své vlastní osobnosti, na kterou ovšem nejste moc hrdí.
V něčem mi pan Zeman přijde reprezentativní. V tom druhém smyslu, pochopitelně, ne že by důstojně reprezentoval, na tom se asi všichni shodneme – ale že jako vzorek podává svědectví o většině národa. (To, že zrovna tuhle funkci by plnit neměl, je jiná věc.)
A taky mám pocit, že ho potřebujete. Někudy se ta žluč musí dostat ven. Co byste dělali, kdybyste ho neměli? Snad – byli spokojení?
Leze mi to na nervy. Teď je alespoň ten hokej, tak zase všichni změnili specializaci a jsou z nich geniální trenéři. Ale to přejde, a Zeman zůstane. Bavte se o něčem jiném. Nebo pokud vám to doopravdy vadí, tak s tím přece něco dělejte.
Několikrát jsem to všechno měla na jazyku, pak se na to vždycky vykašlala. Dnes jsem ovšem začala číst jednu knížku o harmonických vztazích mezi mužem a ženou. A ten Zeman se mi do toho jaksi pořád promítá. Řečeno autorčiným slovníkem je pan prezident vpravdě „mužský“ muž: užívá si svá privilegia (a užíval by si je, jakkoli by byla malá), netrpí nadbytkem empatie, nestará se, jak působí na své okolí, je spokojený sám se sebou. Je king.
Naproti tomu tady máme český národ, ženu, která si tohoto muže vybrala, a jako každá jiná v tak nezdravém, nevyrovnaném vztahu teď na něj nadává, samozřejmě jen tak víceméně potichu – pomlouvat mezi sebou je ideální.
Možná v tom bude i trochu sadomasochismu, co myslíte?
Popravdě řečeno býváme jen zřídka tak silně přesvědčeni o tom, že „máme pravdu“, jako když rozčileně nadáváme na všeobecně špatný stav světa, a našeho nejbližšího okolí zvlášť.
S takovými pocity je těžké se otevřít a zvažovat návrhy klidného partnera, který například nadhodí, jestli bychom nechtěli zkusit nějakou poradnu, meditaci nebo aspoň pít méně alkoholu. Když už se cítíme mizerně, chceme na to mít aspoň „právo“. To poslední, po čem toužíme, je partner, který nás upozorňuje na to, že si za své negativní pocity můžeme sami a že je na nás, abychom se z nich dostali.
Co tak – zkusit nějakou terapii? Nebo začít se změnou světa u sebe?
Přečtěte si tu knížku, jmenuje se Vaše spřízněná duše a napsala ji Tara Springett. Je to zdaleka nejpřínosnější příručka o vztazích, s jakou jsem se poslední dobou setkala. Pravda, díky mně vám teď možná do čtení taky poleze pan Zeman, ale s tím už nic nenadělám a třeba vám to stejně něco dá.
Kdy se vlastně vytratilo to „pan“ z běžné řeči? Schválně jsem se teď podívala na titulky jedněch novin. Kromě méně známých osob, u nichž je zapotřebí uvést čtenáře do situace (předhozením něčeho jako „polský ministr zahraničních věcí“ nebo „obávaný třebíčský vrah“), jsou všichni označováni příjmením, jako by to byla jen tak nějaká Blažková odvedle.
Něco se stalo se slušností už dávno, hodně dávno. Zeman je jenom symptom.
Já vím, to už taky někdo řekl.
Poselství zůstává. Slovy odbornice – za své negativní pocity si můžete sami.