Myslím, že nějaký student, nadějný básník, dal jednou ukázky ze své tvorby k posouzení Anně Achmatovové. Náhodou jí přitom poslal i jednu její vlastní báseň. Vysvitlo, že si ji zkrátka někdy dávno opsal, protože se mu líbila, a pak když procházel své papíry, narazil na ni a maje ji za svou, říkal si, jo, to je fakt dobrý.
Zmiňuji to proto, že je docela možné, že jsem tak někde něco vzala. Protože třeba tu s tou flétnou a koncem světa si vůbec nepamatuji. Píši si to všechno do svého deníku a tato třeba nebyla nijak zvlášť označená.
Když už jsme u těch deníkových zápisků, našla jsem tam teď, listujíc, jednu skvělou větu, výňatek z popisu nemovitosti: „Byt je krásně zrekonstruovaný, na oknech mříže…“ Poezie realitních agentů.
Říkala jsem si, nedám sem toho moc, a dám sem hlavně veselé věci, ale pak jsem to sem natřískala, jak to přišlo. Ale teda ty veselé jsou hned na začátku. A pokud jsou tam chyby, je to tím, že neumím česky. Mám pod čepicí a lezu na zeď a vylévám vaničku i s dítětem, něco chápu, něco se člověk nikdy nenaučí.
____________________________________________
cejl
náladu mám jak na prvního máje
víno teče hudba hraje
domů půjdu cikánskou čtvrtí
jen ať si někdo něco zkusí
ráno bude ve zprávách pět mrtvých
rozervaných na psí kusy
____________________________________________
x x x
Jeden den a bylo by to na knížku:
v cukrárně Marlenka a Harlekýn,
malý smích – dětský – a kradmé doteky
křivých vidliček a plachých talířků;
malý smích a velké, velké plány –
bublifuk, hvězdy a piškoty, řeknu,
pro tebe jídlo pro želvu, a řeku –
seznam našich odtajněných přání
psaný smíchem a křivými vidličkami
do prostoru nad stolem a mezi námi
nad zákuskem cestou z Gurmánie.
To se nám to ale krásně žije
a roky se ještě bude krásně žít
v lůně Smíchovského nádraží
____________________________________________
Bábuška u chrámu
První petěrburský
Všechno, co si přeješ, se brzy stane.
Všechno, po čem tvé srdce touží, budeš mít!
Tolik její proroctví, hrozba nebo slib.
Cestou do Chrámu vzkříšení Páně
bábuška zastavila mě,
ptala se po lásce, po muži, po dětech…
Řekla jsem, že nemám, že sama jsem na světě.
Budeš mít! škytla. Nevěštila z dlaně.
Všechno má svou jasnou, světskou logiku:
dívala se na můj párek v rohlíku,
plna touhy, prosebně i odevzdaně,
hladové oči jí žhnuly a sliny tekly ze rtů.
Nevěštila, věděla moc dobře, co se stane:
Já jí dám dva rubly a půjdu ke všem čertům.
____________________________________________
x x x
je konec května
mé tělo hladké útlé bílé
prázdné
jako flétna
hraje
nepříčetná
je začátek léta
konec světa
naříznutá tepna
____________________________________________
x x x
v rádiu večer zvuky moře
ráno zvuky pralesů
ještě den a víc už nesnesu
v tramvaji na mě pán se usmál
maluji si ústa
neslíbatelnou růžovou
každé ráno začít nanovo
vzdát to a vylézt ze své hlavy
obléct se umýt kráčet a zdravit
dotýkat se potají
mužů v tramvajích
neslíbatelná růžová
můj instantní příslib ráje
vezme za své s prvním šálkem čaje
večer přesto
nazpátek stejnou cestou
večer v rádiu
zvuky moře
zpěv velryb, šum vody a hoře, hoře
pak při troše štěstí mluvené slovo
na přátelské frekvenci
zprávy z domova i ze světa
v cituplném přednesu
ještě jeden zvuk ještě jedna věta
ještě jeden den
a víc už nesnesu
____________________________________________
zprávy
je čas účtování
čas posledních svateb
čas sklizní
a převážně zataženo oblačno
říkali v televizi
tam někde venku byly naše stopy
nebe vyplázlo vodnaté jazyky
všechno to slízly
přijď miláčku přijď a
polib mi jizvy
a než zase zmizíš
klidně si ještě jednou řízni
prý všechno bude lepší
prý konec krizím
odteď jen radost
říkali v televizi
je čas účtování
už dávno bys měl být
a přitom mi ještě pořád
nejsi cizí
____________________________________________
Smíchov
Už teď to vidím – jak bude sněžit do vnitrobloku
Slabý sníh co v měkké hlíně hned nedočkavě taje
Proti němu černá třešeň nakloní se k oknům
Sednu si a udělám si k tomu šálek čaje
Už teď to vidím, tu malou sněhovou bouři
Po ránu se na to budu dívat z kuchyně
Ticho, ústa jako pomlčka, ztracená v kouři
Celá zima možná právě takto uplyne
Ještě jen jsem přišla, už to vidím; polknu
Takto, jenom já a třešeň, popel, kouř a sníh
Tak mám zase domov – na půl roku
Nový život, ve stínu všech těch předchozích
____________________________________________
o co se tříští moře
je někde něco o co se tříští moře
ale my to nejsme my polykáme slanou
ráno co ráno
miláčku kdybys přišel za mnou
ráno co ráno naděje že možná večer
a když ne večer tak příště
z nicoty rodí se ta naděje tak zákeřně tak tiše
miláčku kdybys přišel
je někde něco o co se tříští moře
ale my to nejsme my jen polykáme slanou
podivná hra na schovávanou
tleskání zakázáno
je to jen čekání věčné čekání
tehdy ale bylo léto a teď se barví listí
vracím se domů všemi těmi místy
plná nenávisti
____________________________________________
Věnuji to všechno sobě.
A realitním agentům. A finančním poradcům, působí osaměle.