V padesátých letech minulého století uskutečnili dva psychologové převratný neurovědecký experiment. Dost možná jste o něm již slyšeli. Zjednodušeně řečeno, několik krys bylo umístěno do klícky, kde měly k dispozici tlačítko propojené s elektrodami implantovanými v jejich mozku. Když jej stlačili, vysílané impulsy stimulovaly jejich centrum rozkoše.
Tlačítko mělo mezi krysami neočekávaný úspěch – některé jej dokázaly zmáčknout až 7000 krát během jediné hodiny. A přišlo se na to, že zvířátka upřednostňují rozkoš před vším ostatním. Samečci úplně zapomněli na vodu a jídlo a ignorovali také rozohněné samičky; plně se věnovali samo-stimulaci. Samičky rovněž trávily všechen svůj čas s tlačítkem. Pokud měly nějaká mláďata, třeba i čerstvě narozená, nevšímaly si je.
V zanícené aktivitě krysy strádaly po všech ostatních stránkách, nakonec tedy, aby neumřely, byly ze zařízení odpojeny.
Chceme se cítit dobře
Pokud pochybujete, že byste reagovali stejně, doplním, že (jakkoli je to neetické) podobný experiment byl již vyzkoušen i na člověku, elektrody byly zavedeny do různých částí mozku. Když bylo čtyřiadvacetiletému pacientovi umožněno stimulátor ovládat, div že jej nerozmačkal.
Další podobné experimenty neuvádím, jsou snadno dohledatelné.
Jinak výše zmíněný subjekt byl homosexuál a pokus měl ukázat, zda by nebylo možné ho přeorientovat na ženy. Proces zahrnoval nějaké koukání na porno a dokonce najatou prostitutku (styk proběhl na lůžku přímo v laboratoriu, aby mohl pacient zůstat připojený na přístroj). Doufám, že to platil stát.
Samozřejmě, jsou i jiné způsoby, jak si navodit dobrý pocit, ačkoli to povětšině nebývá tak jednoduché a intenzivní jako s pomocí elektrod. Kromě alkoholu a jiných drog si různí lidé provokují hormony i celkem prostě třeba sportem. Nekecám. Taky určité skupiny či kombinace tónů v nás dokážou vyvolat pocity euforie, to asi znáte z vlastní zkušenosti, nicméně je to přesně vypočitatelné, DJové to hojně využívají.
Chceme se cítit dobře.
Víc než cokoli jiného, ano?
Zvláštní.
Stanislav Komárek v jednom svém eseji poznamenává, že pokud jde o to, co po sobě lidstvo zanechává, pak nad stohy papírů popsaných cituplnými básněmi množstvím jednoznačně převažuje pornografický materiál.
„Kdyby měly budoucí generace soudit z počtu digitálních památek, čím se rané 21. století přednostně zabývalo, byl by úsudek jasný, byť by je asi překvapilo, že životní praxe byla mnohem chudší.“
Já nevím, co s tím, jen tak to tady píši.
Je toho víc, v této souvislosti, co mě zajímá a baví, ale asi to nedovedu slepit do kohézního literárního útvaru.
Jedna žena na prodej
Sleduji na Instagramu jednu původem albánskou pornoherečku, která si asi před deseti lety udělala velké jméno ve Státech. Nevím, jestli pořád natáčí, ale asi jo. Každopádně žije v Dubaji a hodně cestuje, nedávno byla relaxovat na Seychelách a předtím v Africe, zalovit si. A včera třeba letěla na nějaký večírek do Bejrútu, na fotce je vidět masy lidí a uprostřed tanečního prostoru obrovská, ale fakt obrovská a šíleně nasvícená socha Ježíše – věrná kopie sochy Krista Spasitele z kopce nad Rio de Janeiro.
Nedávno se jí konečně povedlo sehnat povolení pro převoz svých domácích miláčků, takže oba chundelatí pejsci jí už brzy budou dělat společnost v novém domově.
Ale život není procházka růžovým rájem, má i své smutné stránky – na dubajském nábřeží začali stavět další výškovou budovu, což bude mít neblahý dopad na její výhled. Z ložnice už na řeku nejspíš ani neuvidí. Jenže jak to mohla tušit, když si ten byt pořizovala?
V každém případě doufám, že myslí i na budoucnost a odkládá si nějaké peníze bokem, nebo alespoň má v plánu najít si bohatého ženicha. Je jí koneckonců už přes třicet.
Tajemný svět stáří
Už asi pět let mám rozepsaný román. Myslela jsem, že by mohl vyjít letos, ale někdy mívám pocit, že to ani nechci dopsat, mít to hotové. Žiji tím tak dlouho – co bych dělala pak?
Protože se příběh od začátku šíleně větví a přibývají vedlejší dějové linie, hodně večerů a nocí trávím procházením různých pramenů – nebudu zacházet do podrobností, jde mi teď pouze o to, že někteří hrdinové mi v poslední čtvrtině stárnou. Drtivá většina věcí se dá zjistit velmi snadno, ale třeba právě některé stránky stáří pořád zůstávají v relativní temnotě.
Například intimní život důchodců.
Z internetu se dozvíte o různých fyziologických změnách, jako je uvolnění svalstva pánvového dna u žen a s tím související zdravotní obtíže, a podobné detaily, ale to je samozřejmě velmi zlomkovitá informace.
Když to není na internetu, tak to asi nikoho nezajímá, jo?
Já nevím.
Slyšela jsem, že o tom nedávno někdo udělal dokumentární film. A ženy prý byly ještě relativně sdílné, mužům se moc vykládat nechtělo. Klasika.
Josef Viewegh v jedné své skvělé studii také s nelibostí reflektuje „nesprávné hodnocení věkového úseku stáří, které je pak ve všech svých formách a projevech považováno za patologické“. Uvádí i důvody a vůbec argumentuje naprosto dech beroucím způsobem, ale nechci to citovat celé, nepochybuji o tom, že polovina čtenářů, co se dostala až sem, stejně jen čeká, jestli se ještě vrátím k té pornoherečce. Věřte, mám pro to velké pochopení!
Zpátky k tématu. Jedna holka mi říkala, že v tomto směru lze očekávat obrat během pár desítek let, až začnou stárnout současní teenageři. Chovají se úplně jinak, jsou zvyklí na sociální sítě a sdílení, sociologicky by to mohlo znamenat malou revoluci ve vnímání stáří. Uvidíme.
Za zmínku možná stojí i to, co píše Zweig ve svém skvělém Světě včerejška – jak popisuje Vídeň ke konci vlády habsburské monarchie a tehdy všeobecně rozšířené úsilí vypadat starší, než člověk byl. Mladíci netrpělivě sledovali hustotu svého faciálního ochlupení, protože bez pořádné brady nevypadali dost důstojně, vážně a spolehlivě, což prudce snižovalo jejich šanci jak na dobré pracovní místo, tak na získání přízně rodičů své potenciální snoubenky.
Myslím, že Zweig zběžně komentuje taky příčiny toho radikálního obratu a pozdější adorování mladosti, které přetrvalo dodnes. Lakonicky řečeno: válka.
Když se informací na toto téma snažíte dopátrat na internetu, zadáváte klíčová slova a nepřekvapivě vyskakují zase jen odkazy na porno. Žádné MILFky. Fakt důchodci.
Příběh jednoho smutného pána
Neříkám, že by teď všichni měli začít strkat nos do intimního života lidí po šedesátce. Myslím třeba taky na to, co psal Michel de Certeau v nějakém článku o urbanismu, jak vytláčíme stáří a smrt do bezpečné vzdálenosti, za zdi nemocnic a starobinců, abychom se na to nemuseli koukat, aby nás nic nerušilo v bezstarostném užívání si všech vymožeností konzumní společnosti. A proti konzumní společnosti nemám nic, taky si ji užívám. Ale de Certeau má pravdu. V našem komunitním centru v jednom anglickém městečku, kde jsem delší čas pobývala, bývaly letáky s výzvou, ať se hlásí lidi, kteří by měli čas a chuť strávit občas odpoledne pokecem s místními důchodci. S těmi, co zůstali sami ve svých vilkách či bytečcích a trpí samotou.
Já jsem tam chodívala k jednomu pánovi, ačkoli toho jsem našla jinak a ani nebyl tak starý. Zvláštní je, že v jeho obrovském rozpadávajícím se domě nebyla jediná židle, sedět se dalo jenom na schodech. On ostatně taky když nemusel stát, radši ležel. Těžká deprese, řekla bych. Měl počmárané zdi (nursery rhymes, nevím, proč zrovna ty) a spoustu starobylých předmětů (obrazy, písařský stolek, kopí, helmy, nefunkční Bren gun!). A záplavy nejrůznějších knih. Ty jsem si mohla volně půjčovat. Jednou jsem pod štůskem časopisů o lokomotivách našla Story of O od Pauline Reage. Do té doby jsem netušila, že takový román vůbec existuje. O čem je, to mi došlo velmi rychle, ten pán tam měl některé pasáže podtržené divokými čárami (oranžovou pastelkou, jako kdyby to pomalovalo dítě).
Jednou před vánoci si něco udělal, ale nemyslím, že se vysloveně chtěl zabít. Spíš trochu zkrat. Krev jsem utřela a z psychiatrie ho pustili po několika málo dnech.
Tohle je už příliš dlouhé
A mně se chce spát. Zde zbytky a něco jako závěr.
Kvůli jednomu projektu jsem dnes celé odpoledne vyhledávala něco, cokoli, o sebevraždách a našla přitom další skvělé fórum, kde svými příběhy přispívají převážně blízcí přátelé a příbuzní těch, co se rozhodli odejít tímto způsobem. Dostalo mě to. Poplakala jsem si a stáhla svůj výše zmíněný článek.
Někteří lidé zastávají názor, že sebevraždu způsobí v podstatě selhání pudu sebezáchovy. Dnes už je většina vědců proti. Pud sebezáchovy se hominizoval. Jsme schopni sebereflexe. Na rozdíl od zvířat. Naši vnitřní diskuzi, zda žít nebo zemřít, ovlivňují docela zásadní ontologické otázky. Opět Josef Viewegh:
„Poněkud zjednodušeně se tvrdí, že sebevrah je člověk, který nesnáší – nebo není schopen snášet – utrpení. Toto tvrzení však není tak jednoznačné. Člověk je s to snášet i mimořádně veliké strádání a utrpení, jestliže je přesvědčen o jeho smyslu.“
O tom smyslu, bilancování a přeskupování hodnotového žebříčku píše celkem hodně.
Jaké světlo na toto téma vrhají výsledky experimentu, jenž byl popsán v úvodu článku? Možná by pár elektrod takové existenciální dilema dokonale vymazalo z vědomí. Jen štěstí, čiré štěstí. Ale – já vím – to by bylo neetické.
Pokud nesledujete facebookové stránky Humans of New York, pak začněte. Před pár dny tam byl post, jenž se týkal našich zájmových okruhů, jedna velmi pohledná mladá žena říkala následující:
„Snažím se distancovat od představy, že mládí je nejlepší část života, protože spousta mých přátel je hodně nervózní z vidiny stárnutí. Studuji klasickou kresbu, což celkem pomáhá. Věci jdou pomaleji. Na jedné kresbě můžeme dělat celý měsíc. A já nemám v plánu dosáhnout na vrchol svých sil dřív než v padesátce.“
Pokud letíte do Dubaje
Vězte, že albánská kráska není doma, stráví ještě další noc v Bejrútu. Asi by vás stejně nechtěla, na nejnovější fotce má z každé strany jednoho svalnatého chlápka. Ale online je samozřejmě pořád ke stažení.
Dívala jsem se na její starší příspěvky, zda by se tam nenašel nějaký důstojný citát, jímž bych mohla uzavřít svůj monolog. Už jsem to málem vzdala, když tam vyskočil Epikuros. Nechce se mi to překládat, ale od něj se hodí snad úplně cokoli. Tak třeba.
„Moudří nehledají úniku ze života ani ze smrti, protože život jim nedělá vrásky a smrt nepřipadá zlá. Tak jako si při jídle nevybírají největší porci, ale nejchutnější, netouží ani po nejdelším čase, ale trhají ty nejlahodnější plody.“
Čus.