Podzim mě doběhl, hodil po mně deštěm, promokly mi botky. Doma jsem si je pak chtěla vystlat novinami, jak se to dělávalo, ať rychleji uschnou. My noviny nekupujeme, ale v koši na sběr přece jen něco vyhozeného bylo – jedno dubnové číslo týdeníku Spirit. Přesně ten druh papíru, co vám tu vlhkost z botek vysaje jedna dvě.
Nakonec jsem se ovšem začetla, padl mi do oka článek o terapii tmou. Pak jsem si odložila i osmisměrku (tajenku tvoří asijské přísloví) a hlavně – stránku se seznamkou. Já si vždycky myslím, že to bude legrace, a taky to je legrace, ale tak zákeřně smíchaná s notnou dávkou tesknoty.
Zájemci o seznámení zasílají své inzeráty prostřednictvím SMS. Redakce v rámci zkvalitnění služeb žádá, aby inzerenti uváděli své znamení zvěrokruhu – zvyšují tím šanci nalézt toho pravého partnera. Ačkoli je toto upozornění napsáno červeně na žlutém podkladu, a tudíž prostě nepřehlédnutelné, řídí se jím jen málokdo. Zjevně zatím pořád záleží víc na tom, jestli je žena blondýna či muž nekuřák, než na tom, zda je třeba Štír.
Hned na začátku, v úvodu prvního sloupce, stojí tento minimalistický skvost:
Šance s Bavorákem.
To je celé. Jen tohle. A telefonní číslo.
Většina lidí ovšem nespoléhá na šťastnou náhodu a radši se rozepíše. Uvádí se věk, často výška a váha. Pořád mě napadá, že to čímsi prostě připomíná trh s dobytkem. Jako kdybych někdy na nějakém byla. Uvádí se velmi, velmi často také vztah k alkoholu a cigaretám. Charakteristiky se nečekaně kombinují: Jsem štíhlý optimista, nekuřák.
Nebo – opět minimalismus:
Vdovec, motorista, bylinkář.
Vůz je vůbec překvapivě častým tématem, obvykle v trpném rodě: Auto vítáno. Motorista vítán. Nebo, opět kombinovaná charakteristika: Hledám nekuřáka motoristu. Ti, kteří touto devízou disponují, to taky oznámí: Auto mám. Nebo: Přijedu.
praha, loňský podzim
Někteří se obracejí přímo ke své představě protějšku:
Stále tě hledám, kde jsi?
Nebo skoro hravě:
Sám nejsi nic, tak neváhej.
Někde prostota, která vyráží dech:
Vdovec z venkova hledá obyčejnou ženu.
(Čep, pořád mě napadá, když tuhle větu vidím, Čep. Proč? Asi pro tu obyčejnost. Kolikrát, někde v povídce, právě taková obyčejnost rozervává srdce.)
A tohle – jako rezignace na všechny představy a požadavky, jako totální abstrakce, jako když oloupete všechno kolem a trefíte jádro:
Občas je člověk hodně unavený a rád by se o někoho opřel, ale není o koho.
Jenom tohle. A číslo.
Někdo, kdo to napsal, teď třeba sedí u sebe v kuchyni, pátek večer, lakovaný ubrus, třeba víno, červené, ve velmi staromódní křišťálové sklence. Stínidlo, moucha. Nebo ani moucha ne. Za záclonou město, mokrá ulice, ale to není vidět, protože jsme vysoko, jsme v desátém patře paneláku na okraji Mostu, Chomutova, Chebu, nevím, ale město stejně nevidíš, vidíš jenom vlastní tvář na černé okenní tabuli, slyšíš jenom zvuky z vedlejších bytů, někde řve dítě a někde je puštěná televize. Je ti padesát dva a čteš spirituální týdeník, popíjíš levné víno a píšeš: Občas je člověk hodně unavený.
(Pokrok? –
Nikdy nám nebylo líp?)
Jiný:
Samota tíží.
Pronásleduje mě pocit, že o takovýchto seznamkách už jsem někdy něco psala, ale nemůžu to najít. Možná jsem to měla v plánu a od nápadu upustila, protože je to moc osobní a protože nechci vypadat, že se tomu vysmívám. Čemu bych se vysmívala? Našla jsem v těch svých starých článcích dvakrát ten stejný citát, ostatně dosud si na něj čas od času vzpomenu – jak psal Céline, že být sám znamená trénovat na smrt. Já taky hodně trénuju. Hodně, hodně jsem sama, poslouchám rozhlas a peču koláče, které si sama sním, pletu šály, které nikdo nebude nosit. Píšu články, které jsou moc dlouhé. Mluvím s pokojovými rostlinami, zejména s ibiškem, prodělal těžké časy a pořád je dost choulostivý. Občas si vytrhnu šedivý vlas a občas to nechám být. A jsem spoko, ale možná jednou nebudu, a možná že od samoty k osamělosti není zas tak daleko – možná že se jednou taky změřím a zhodnotím, nabídnu se na trhu (štíhlejší žena se zájmem o knížky a přírodu) a písne mi nějaký dlouhovlasý rozvedený pohodář (jen vážně).
NEBO, což je vrchol krize, to za mě udělá máma. Věřte nevěřte, i to tam je.
Hledám pro svou 58letou dceru hodného přítele.
Je to zvláštní svět, je to svět, o němž toho moc nevíme. Co tím myslí muž, když napíše, že hledá kamarádku na občasnou výpomoc? Jedna žena vysloveně žádá, aby se jí ozval pouze muž upřímný, který „nestřídá ženské po inzerátech“. Je to tam opravdu tak divoké? A – pro zasmání – nevím, jestli chyby přicházejí přímo v zprávách, nebo je do inzerátů občas zanese při přepisu redakce, nicméně některé jsou skvělé. Hledá se kamarádka, „klidně straší s malým poprsím“.
Mám tendenci idealizovat si staré časy, říkám si, předtím člověk nikdy nebyl sám, všichni spali v jedné světničce, v jizbě spousta těl a dechů, horko na peci, na kožešinách, holá lýtka. Nebo ty vysoké dřevěné postele s peřinami, v nichž se utopíš, jen tvůj zvířecí vzdech natrhne košilku a vyplivne peří, když tvůj muž po modlitbě potmě trefí mezi tvá bílá stehna.
Na chalupě spíme vždycky všichni spolu pod střechou, na zemi jeden vedle druhého, popotahujeme si navzájem přikrývky, hlavy se nám kutálejí dolů z těch přecpaných, tuhých polštářů. Kdo je nemocný, dostane místo nejblíž u komína, tam je pohádkové teplíčko. Drží nás trámy. Pod námi hlubina, červotočem prožrané almary a lavice, velké ikony po prarodičích a pod tím máminy jakože africké sošky. V kuchyni za rámečkem kolorovaný dědo, ještě jako holobrádek. Spíme všichni, jedna krev, na místě, které bylo vždycky naše.
Dědo, dědo tam taky hodně trénoval na smrt. Babička byla pod kopcem, v údolí, sypala slepicím a šila boty, takové, co nikdy nepromoknou, a on chodil na kopec a byl sám.
Pak taky myslím na toho vězně, s nímž si píšu dopisy, který sám není nikdy.
Já jím raději na cele tam mám na jídlo větší klid než na velké jídelně kde je 120 vězňů a všichni tam na sebe pokřikují čau kámo a mlátěj do ešusů prostě džungle. Na cele mám své nádobí z plastu koření a hlavně nemusím nikam spěchat a jídlo si můžu v klidu vychutnat. Taky bych se rád najedl mezi více lidmi než na stísněné cele kde jsem vlastně pořád jak tady píšeš ale to by ty lidi musely být aspoň trochu normální a né takoví blázni jako sou tady těžko se to vysvětluje to bys musela zažít.
Teď čte Jacka Londona, jednu knihu za druhou, a taky by se chtěl toulat po hvězdách, strašně, strašně by chtěl najít nějakou cestu ven, ven z vězení těla, protože mříže přece nejsou ten největší problém.
Ještě na jiné věci myslím, ale ty už nenapíšu. Jsou lidi, které samota tíží. Je jich hodně. Jsou to hvězdy, které se jedna druhé nepřiblíží. A ve městě je ostatně ani není moc vidět.
Jdu si vyluštit osmisměrku. Pauzu naznačím tečkami. Po tečkách přijde tajenka.
…
…
Je to náročnější, než jsem si představovala. Nemůžu najít třeba ani TĚLOCVIKÁŘe, který má přece tolik háčků, že musí vysloveně bít do očí (!).
…
…
Myslíte si, že jste našli SONET, přitom je to POMATENOST.
…
…
ČESKO jde zleva doprava, dolů. Symbolické?
…
…
Zbývá jenom ŽLUVA a ALICE. Mohl by to být hezký příběh, klidně i pro děti.
…
…
Kdo rád pije, rád i mluví.
To mě trochu zklamalo. Nevadí, jistě to není poslední osmisměrka v mém životě. A jistě to není poslední článek. Neloučíme se, příteli čtenáři. Čekají nás dlouhá léta.