Mám suché rty, koušu si kůži. Jako bych se odtamtud právě vrátila. A svým způsobem vlastně jo.
Nedávno vyšel v českém překladu román Stallo od současného švédského autora jménem Stefan Spjut. Četla jsem teď několik recenzí, vesměs hezkých, to potěší. Podívejte se na ně, velmi přehledně shrnují děj, což já (už tradičně) neudělám. Vypůjčím si z nich informaci, že kniha bývá přirovnávána k rané tvorbě Stephena Kinga, akorát Spjutův počin je stylisticky lepší. Krále hororu neznám, nemůžu srovnávat. Ale v literárních kvalitách Stalla mám jasno.
Zvířecí příbytek. Jak může takový domeček asi vypadat? Má vůbec okna? A pokud ano, moc by ho zajímalo, jestli u nich ta zvířátka postávala a otráveně vyhlížela ven. Chlapec si je jistý, že se zvířátka často nudí. Jsou na to tak zvyklá, že si ani neuvědomují, jak strašně se nudí. Vůbec o tom nevědí.
Úvodní část sleduje chlapce, který s maminkou právě přijel do chaty v dalarnských lesích, tady si teď hraje, prozkoumává okolí. Už na těchto prvních stranách upoutá autorovo umění – nepřímá, jemná psychologická kresba, optiku dítěte zvládá bez zakolísání, a stejně dobře si později poradí s jakoukoli postavou. Co mě však nejvíc uchvacovalo: téměř šílené vypichování některých detailů. Někde slouží právě té kresbě, jinde podtrhne atmosféru takovým způsobem, jakým by to hromadění adjektiv nikdy nesvedlo, ale často také pouze načrtává prostředí. K tomu se vrátím, u jedněch dveří.
Chlapec stoupne na tlustou větev zabořenou hluboko do mechu, druhý konec se znenadání malinko nadzdvihne. Jako by větev zvědavě vystrčila hlavu a chtěla se podívat, kdo to sem přichází, kdo ji tu ruší.
Když se klučina zamotá v lese, neprostupují ho pocity paniky, neběhá mu mráz po zádech, ani nepláče. Zato kolem něj všechno žije, všechno dýchá a hýbe se. Spjut těch šest set stran potřebuje. Není to žádná neurotická snaha zaznamenat všechno. Právě že si s tím dává práci, velmi starostlivě vybírá, co popíše. A nikdy to neudělá přímočaře, žádné laciné efekty a zkratky. Příběh rozhodně je dramatický, ale jaksi mimoděk.
Jinak nebude na škodu zmínit, že se mi několikrát vybavily různé scény z některých (těch veselejších) filmů Akiho Kaurismäkiho. Třeba Drž si šátek, Taťáno, můj oblíbený, tam v jednu chvíli statická kamera dál zabírá potemnělou chodbu, z níž už všechny postavy odešly, vidíte jen recepční okénko, kde se vůbec nic neděje. Stallo se, zejména v první polovině, vyznačuje stejnou pomalostí, stejným prodléváním u jednotlivostí, jako by nebylo kam pospíchat, jako by na ničem až tak moc nezáleželo. Taky postavy jakoby vylezly z těch filmů. Úplně vidíte tu plochost výrazu, jakési odevzdání v tváři, za níž se žádný hluboký vnitřní svět neskrývá. Přesto, či spíš právě proto jsou vám sympatické.
Druhý kolega v kožené bundě se stručně představil jako Wikström, detektiv z krajské kriminálky. Postavil se k oknu a pozoroval parkoviště. Frajersky zastřižený knírek, silná kolínská. Černá bunda se leskla jako broučí krovky.
Už za ty krovky ho miluju.
Jinak tady se třeba jedná o výslech, ale, zase, tempo se kvůli tomu nijak výrazně nezmění, a i když se jeden policista snaží přitlačit Susso ke zdi, spíš to vypadá, že to nemyslí moc vážně, jen tak si hraje (viděl to ve filmu). Susso pak vyjde ven, do obličeje se jí zahryzne mráz, stojí před budovou, má pocit, že tam strávila celé hodiny (to vy taky). Nato kolem nehlučně projede stařenka na sáňkoběžkách. To je celé.
Když už jsem sem zapracovala ty krovky, zmíním ještě další úchvatné přirovnání, v popisu kavárny Safari, na spodním konci Geologické ulice, ve staré dřevěné vile hned nad knihovnou, v každém případě samý kraj světa, kraj světa pohřbený sněhem, na vývěsném štítu leze beruška ke konvici s kávou, ale hlavně ta budova:
Žlutě natřené panely byly oprýskané a kolem vchodových dveří barva chyběla úplně; vypadalo to, jako by dům měl kolem úst ekzém.
Neotřelá, a vždycky trochu podivná přirovnání, drobnůstky, jimiž je protkaný celý text, jež na vás vyskakují a kousek po kousku ve vaší představivosti ne že malují, ale vyrývají ten smyšlený svět. Což mi připomnělo scénu, kde Spjut v těch podivnostech úplně ujel, a i tu odcituji, protože se mi strašně líbí:
Seved beze slova naslouchal jejich rozhovoru. Odsunul se, jak nejdále mohl, takže mu jejich hlasy připadaly jako vzdálené mumlání. I zorný úhel se zmenšil. Viděl vyšívání na ubruse, červené skvrny od barvy na Torstenově rukávu, kouř stoupající z šálků s kávou, telefonní seznam, plastový pahýl od ulomeného konce propisky. Talíře na poličce s malovanými květy. Očazené stínidlo petrolejky.
Toto, jak bych to nazvala, řekněme oddálení oka kamery, nemýlím-li se, jinde v textu nenajdete. Je to takový drobný exces, jako by si autor taky potřeboval vydechnout, odtáhnout se od všeho a projít si, co před sebou vlastně má. Každopádně na konci úryvku si můžete všimnout jiné věci, která pro Spjutův styl rozhodně charakteristická je – to vyjmenovávání předmětů. Postupně už působí trochu jako autistická obsese, ke konci jsem se v jedné chvíli zamyslela, jestli to není příliš. Postava šmátrá rukou v šuplíku a my se přesně dozvíme, co tam všechno je, a to úplně věcně, jako když čtete zastávky tramvaje, ale vy byste po nich možná ještě přecházeli prstem, zato tady se ruka ničeho krom hledaných nůžek pořádně nedotkne: čistý statický popis. Proč, k čemu? Nevím. Určitě to pochopitelně vypovídá o prostředí, a zároveň o postavě, která tam ty věci umístila (protože co je to za člověka, co si do šuplíku schová skořápky z vejce, nebo ustřižený růžek z krabice od mléka?), ačkoli tento konkrétní moment se nachází tak pozdě na dějové ose, že charakterizace měla být už dávno vyřešená.
Prostě – zapochybovala jsem. Můžu jedině říct, že se mi to i tak velmi líbí.
Nemusí mít všechno smysl.
A Spjut si navíc jako spisovatel počíná tak sebevědomě, že stejně budete mít pocit, že to tam smysl má.
Třeba je to tam právě jen proto, aby se vám to líbilo.
Díky, Spjute, za ty malé krásy.
V tomto světě, plném náhodných předmětů, se unaveně pohybují ty jaksi přibržděné postavy, jež jsou vzájemně propojeny tak trochu bizarními vztahy. Nemyslím tím spokojené spolužití obětí s únosci, to je ještě celkem povrchní rovina proti tomu, co všechno Spjut nabízí. Naprosto mistrně je rozehraný například vztah mezi Susso a Torbjörnem. Kdysi byli hodně spolu, pak míň, teď by asi mohli zase víc: Susso by chtěla, navenek nijak strašně, ale chtěla, a Torbjörn asi neví. Obecně by se dalo říct, že se toho mezi nimi víc neděje než děje. Přesto se to jaksi mimovolně (a vskutku kouzelně) řeší na několika stech stranách.
Susso se chichotala a pokračovala ve stejném duchu. Drsný humor je poněkud sblížil. Vždycky se takhle škádlívali. Vtipy a pranice, které končily tvrdými štípanci do stehen a bolestným jekotem. Jinak se dotykům vyhýbali. Jako by nevěděli, jak na to.
Jako děti. Ta holka je roztomilá, zatahám ji za cop. Romantika veškerá žádná. Třeba během výletu do lesa si Torbjörn, jenž náhle musí seskočit ze skútru a utíkat mezi stromy na velkou, ve spěchu nasere do kapuce od kombinézy. Susso je u toho. Za zmínku stojí i to, jak je tento výjev akční. Krátce nato dvojici u ohníku překvapí dva muži, kteří Susso jdou po krku. Ano, chtějí ji zabít, a přesto, to, co se semele, působí naproti předešlému běhu za voláním přírody téměř líně. Vrazi jsou amatéři, navíc se jim do toho asi moc nechce.
Abych nezaváděla – kniha je, jak tvrdí recenzenti i propagační materiály, napínavá. A nesmírně čtivá. Jenom je to asi dramatičnost jiného druhu, než na jaký jsme zvyklí z thrillerů či běžných detektivek. Těm se Stallo přiblíží v poslední třetině, v těch rozhodujících momentech, kdy se podle běžného schématu začnou věci, pozvolna zauzlené, briskně rozuzlovat, vysvětlí se některé souvislosti a dochází ke konfrontaci (dobra a zla, zjednodušeně řečeno). Za sebe poznamenávám, že chápu, že toto vyvrcholení je žádoucí, drtivá většina čtenářů jej očekává, a Spjut to koneckonců dotáhne úspěšně k poslední straně bez toho, aby dílo utrpělo na kvalitě. Ale mně by to tam asi nebylo chybělo.
Otřu se ještě zběžně i o vypravěče. Příběh, nasekaný do sympaticky krátkých kapitol, je nám předkládán převážně v er-formě, pouze některé (rozseté symetricky do celku) vypráví Gudrun, matka Susso. Proč, to přesně nevím, ovšem do jisté míry to možná oživuje výklad, jenž by se jinak mohl začít jevit trochu jednotvárným. Dohromady to v každém případě neruší, především díky tomu, že i u té er-formy vypravěč vždycky takříkajíc přilne k jedné postavě (střídavě Susso a Seved) – zabírá všechny, ale jedné víc leze do hlavy, jde s ní ven, sedí s ní u stolu, a tak dál. Můžete si to všimnout v posledním citovaném úryvku. Neříkám, že to je něco neobvyklého, postup je to běžný, jenom tady zmírňuje ty nehomogenní vstupy Gudrun.
Chýlím se k závěru, a povedlo se mi dosud nezmínit ten naprosto zásadní fakt, totiž že příběh čerpá z mytologie a najdete v něm trolly a jiné nepotvrzené bytosti. Třeba tu největší, zvanou stallo. Tyto bytosti se proměňují ve zvířata (a zpátky), což se mi na tom líbilo nejvíc. Jinak mi scény, kde byly tyto nestvůry nějak přítomné, připadaly mnohem efektnější ve chvílích, kdy je Spjut moc nepopisoval, tedy převážně na začátku. Dlužno dodat, že si toho autor nejspíš byl vědomý – že naše představivost nám předhodí mnohem strašidelnější obrazy, než co by byl schopen vytvořit on svým uměním – a popisy i v pozdějších kapitolách zjevně šetří. Ale vyhnout se jim nemůže. Nějaká filmová společnost prý už zakoupila autorská práva. Jsem zvědavá. Právě v tomto bodě by si měli dát bacha. Mohl by z toho vzniknout velmi směšný film.
Shrnu. Neshrnu, zapomněla jsem na lišku a zajíčka. Ne, to si přečtete. Je to děsivější scéna než pozdější kritická konfrontace s obřím stallem.
Tak teď shrnu. Neshrnu, už jsem stejně řekla všechno. Jdu to zabalit do vánočního papíru, má to být dárek.
Jinak jo, jednoznačně doporučuji. Mám teď skoro výčitky svědomí, že jsem se nerozepsala o mytických bytostech, ale budu doufat, že alespoň neopakuji, co již bylo zaznamenané v jiných recenzích, a upozorňuji na literární kvality, které by jinak možná zůstaly nepovšimnuté. Uzavřu pírkem.
* * * * *
Jednou našel na zemi v koupelně její necesér. Tenounký a bezvýznamný. Nahlédl do něj. Uvnitř byl zubní kartáček a pírko, žluté velikonoční peříčko. Nic víc. K čemu jí byl necesér, když do něj neměla co dát? A na co měla to peříčko? Zdobila si jím před zrcadlem vlasy, když se nikdo nedíval? Bezdůvodně ho to rozzuřilo. Zmuchlal pírko a vyhodil ho do odpadků.
Pak ho to mrzelo. Bylo mu jí líto. Proč by nemohla mít svoje peříčko? Proč jí ho vyhodil, proč byl tak zlý?
Může člověk litovat někoho, koho nenávidí?
