Joseph mě svou malou pěstí mlátí přes nárt, za ním se Shomari snaží zapnout knoflík na košili uniformy. To nepůjde, knoflík už tam dávno není. Nové dítě vzadu si zakrývá oči předloktím, jistě v této poloze setrvá do konce vyučování.
Jinak všichni dávají pozor, a když zařvu JEDNA, dvacet hlásků to jako jeden člověk po mně zopakuje.
Učíme se počítat. Některé děti chodily do školy už loni, takže něco umí. Zbytek ovšem nemá ponětí. Navíc je leden, právě začal školní rok, každý den přibývají nově přihlášení žáci, je zapotřebí vracet se k základům a pořád opakovat.
Škola nemá vlastní budovu, nacházíme se v docela prostorném vybetonovaném obdélníku obehnaném tenkou děravou zdí, vysokou asi čtyři metry, nad níž – asi o další tři metry výše – leží střecha z vlnitého plechu. Hodně otevřený prostor. Zvednete hlavu a vidíte palmy. Určitě byste v této podivné stavbě nehledali kostel; až po týdnu mi došlo, že ta skleněná budka naplněná umělohmotnými věnci a kyticemi je kazatelna.
Lavice tady nejsou. Na bohoslužbách by překážely, tady se tradičně víc tančí než klečí. Pro potřeby školy je tady malý koberec. Zatím se na něj vejdeme všichni.
Na zadní zdi máme zavěšenou tabuli. Tu nám darem poslala vláda, prý stačí, když si proplatíme převoz. Tanzanie nemá normální poštu, poplatky za převoz tabule pětinásobně převýšily její hodnotu, krutý zásah do rozpočtu, díky, vládo, příště třeba radši keš.
„PĚT!“ řvu z plných plic, jednak abych udržela pozornost, jednak proto, že se jim to líbí. Někdy si k číslu ještě i tleskneme, nebo bouchneme pěstmi do betonu.
„PĚT!“ odpovídá třída.
„Kdo mi to napíše na tabuli?“
Hlásí se skoro všichni, ale to je jen setrvačná síla nadšení. Psaní zatím moc nezkoušíme. Taky že mi Aisha, které předám křídu, místo pětky nakreslí roztřesené kolečko. Pak tam zůstane odevzdaně stát a dívá se na mě pohledem plným očekávání.
„Je to krásné,“ pokyvuji hlavou pochvalně.
Dostanu ještě křížek, čárku a několik dalších koleček, různě velkých a různě roztřesených; u některých dětí vidím, že se snaží zabočit do tvaru pětky, jen jim to prostě jaksi nevyjde. Ale to je dobré. Jednou zabočí. Pomalu se tam dostaneme.
Ostatně většině z nich jsou ještě jen čtyři roky. A příští týden dorazí sešity, pak to rozjedeme.
Když vidím, že se začínají až moc válet po zemi, s počítáním končím, jdeme si dát rozcvičku, zaházet si s balonem, nebo ven, nasbírat kamínky na příští hodinu počítání. A zase když vidím, že až moc skotačí, rozdám jim papír, hodíme se na koberec a kreslíme si. Děti se těší, pastelky jsou vzácnost.
K dispozici jsou taky tři štětce a hrníčky se zasmrádajícími zbytky poslední dešťové vody – maluje se na beton, ten náš nekonečný výkres, kolik maleb už tahle zem viděla a polkla…
Co do výtvorů, kolečka jsou pořád v kurzu, někteří jimi pokryjí celou stránku. Shaffimu se daří pořád menší a menší a pořád víc narvaná na okraj. Maria neumí přitlačit tuhou o papír, její tvary jsou tudíž snově pavučinové. Johanna, kluk s holčičím jménem, překvapivě dobře kopíruje moje auto. Přikreslím mu na papír pár písmen, to mu taky docela jde.
Celý ten čas někdo neodbytně volá MWALIMU, MWALIMU, což jsem já, jsem učitel a musím všechno vidět, každý se chce pochlubit svou sadou koleček, čárek a vlnek. Nebudu lhát, moc mě to dojímá. A jako správný mwalimu umím povzbudit.
Učíme se od osmi do jedenácti. Šéfem našeho každodenního malého dramatu je Selena, místní (extrémně bídně) placená vyučená pedagožka, kolem ní se střídají dobrovolné síly z Evropy. Teď jsme tady náhodou hned tři. Ovšem ne zrovna v plném nasazení. Cathy sedí na zemi u zdi a snaží se přemluvit svůj podrážděný trávící systém, aby ještě chvíli vydržel, protože nejbližší slušný záchod je čtyři kilometry daleko. A finská mužatka jménem Marlen se schovává za skříňkou. Dělá to už druhým týdnem. Přijela s kufrem plným školních pomůcek pro děti. Kufr byl umístěn za skříňku a Marlen u něj celé dny dělá nevím co. Ale pořád mě napadá, zda tímto neilustruje finskou angažovanost v zahraničních záležitostech obecně – máme peníze, poskytli jsme materiální pomoc, a stáhli jsme se za skříňku, víc od nás snad nemůžete chtít, ty děti jsou špinavé. V občanském životě pracuje Marlen jako pojišťovací agent; často mluví o hygieně a taky o tom, že po návratu z Afriky pojede s rodinou lyžovat.
Tento delší výlev na téma Marlen lze vysvětlit tím, že s ní sdílím pokoj a postel. A moskytiéru. Marlen je všude, Marlen usedla na můj život jako stín, a každý den přináší bezpočet chvil, kdy jen těžko odolávám pokušení dát jí pěstí.
Zpátky do třídy.
Selena má hodně práce s registrací nově příchozích, vyučování je dnes prostě moje starost.
Stejně jako dosud střídám pohybové aktivity s učením. Jak se blížíme k poledni, někdy už ani to nefunguje, únava vyhrává. Nemáme tady pitnou vodu ani jídlo, děti snad něco ráno dostaly doma, než vyrazily, a musí vydržet. Stydím se, když se otáčím zády, abych se napila ze své lahve, ale nemám dost pro všechny, a stejně mě vidí a nikdo se neozve, takhle to prostě je.
Na závěr si většinou přečteme pohádku.
Nikdy dřív mi nedošlo, kolik pohádek je o jídle. Pořád nějaký hladový medvěd, nenažrané prasátko, nějaké krmení a co všechno snědla housenka, než se z ní vyklubal motýl (z toho slintám i já).
Pak je konec, hledáme boty, jelikož jsme tady pobíhali naboso, nebo ještě chvíli tančíme, vřískáme, jódlujeme. Izakovi a Josephovi je třeba zkontrolovat batůžek, protože mají stejné a někdy si je zamění.
Zavazuju další a další tkaničky, děti na mě mluví, většině nerozumím.
Přijde Hadija a položí mi ruku na hlavu, to prostě občas dělá. Když se zeširoka usměje, vidím, že má v puse kousek červeného plastu, ale nevypadá to nebezpečně, tak ji nechám.
Všechny děti nosí uniformy, to je nařízení vlády a asi na tom něco bude, nedělalo by dobrotu, kdyby jedno přišlo oblečené jakž-takž slušně a druhé jen tak zavinuté v děravém hadříku.
Většina stádečka se rozutíká, hrstka čeká na vyzvednutí. Rozebíráme se Selenou, jaký byl den, co by šlo udělat líp, a že Joseph je nejstrašnější dítě na světě, mlátí a kouše a navíc je hloupý. To říkám já. Selena je pedagog, pro ni je Joseph pouze problémový, ne prokletý.
Dostanu ještě tři školní knížky k prostudování doma, hned si listuju. V učebnici angličtiny nacházím pár vskutku skvostných vět, třeba „Ženu přejel nákladní vůz“ nebo „Mám chuť na sklenku whisky“. Vhodné pro děti 5 až 8 let. Tiráž to ani nemá, že bych zjistila, kdo to vydal. V učebnici matematiky zase v kapitole odečítání unáší orel zděšené mámě jedno kuřátko po druhém. Zbytek si nechám na později.
Cesta domů je dlouhá čtyři kilometry, vede vyprahlou, téměř prázdnou krajinou. Slunce nemilosrdně pálí a kolemjdoucí vozy za sebou nechávají mohutná oblaka prachu a kouře.
Tohle píšu už několik dní, protože mám jenom tužku a papír, a místo stolku kolena, a teď udeřila největší vedra, vláčíme vodu zdaleka a zbytek dne umíráme ve stínu mangovníku, na poznámky není čas ani síla.
Ale určitě to brzy přepíšu.
Nevím, co si mám myslet o Africe.
Je to všechno jako sen, blouznění ze slunce, život někoho jiného, ještě se ozvu.
-leden2016-