Jedeme na výlet. Hloub do vnitrozemí. Rádi bychom se do Morogora dostali před setměním, ale autobus jede podezřele neafrickým tempem a někde za polovinou cesty zastaví úplně.
Sedím vepředu, asi metr za řidičem. Přistoupí ke mně chlápek, co nahání lidi a vybírá peníze, pokyne mi rukou, ať uhnu nohama, a vzápětí zvedne kus podlahy – objeví se motor. A spousta dýmu. Vystrčím hlavu z okénka, málem mi ji urve kolem projíždějící náklaďák.
Lidi pomalu vystupují a srocují se v kuželech světla před autobusem. Každý má samozřejmě názor na to, co je s vozem špatně.
V okénkách se začínají objevovat koše a krabice pouličních prodavačů. Kdo zůstal sedět, líně si teď vybírá chlazený nápoj či oříšky. Vyměňují se špinavé zmačkané šilinky, koše plují dál.
Pohneme se pak asi za půl hodiny, autobus se radostně kodrcá, když vtom zjišťujeme, že jsme venku někoho zapomněli. Lidi řvou jeden přes druhého. Řidič zpomalí, zjevně přemýšlí, váhá. Nakonec na to zase hezky šlápne.
Přitom rozhodně nejde o to, že bychom měli zpoždění. Na to, aby se dalo říct, že máme zpoždění, by musel existovat jízdní řád, což je tady ovšem úplně neznámý pojem. Autobus prostě vyrazil z Dar es Salaamu do Dodomy, když nasbíral dostatek cestujících. Za denního světla jede něco každou chvíli.
Po osmé, záleží-li ještě na čase, jsme v Morogoru.
V ubytovně se po mnoha dnech vidím v zrcadle. Tvář mám tmavou, ale to bude jenom prach.
Po mnoha dnech taky vidím tekoucí vodu. Umyvadlo, sprcha i záchod jsou narvané asi na dvou metrech čtverečních – nelze než sprchovat krom sebe celou koupelnu. Kupodivu mi zachybí naše koupelna doma, přitom je to vlastně jen kýbl a díra v zemi. Člověk si snadno zvykne.
Ráno nám apatická servírka přináší toastový chléb se stínem vejce a hnusným čajem. Řve televize, dokud někdo z nás nevstane a nevypne to konečně. Dosnídáme v tichu.
Evans, mladík z cestovní společnosti, je přesný – objeví se dokonce před devátou.
Pohoří Uluguru
Zaplatili jsme mu spoustu peněz, aby nám ukázal krásy pohoří Uluguru a Národní park Mikumi. Naším skutečným záměrem je podívat se, jak takové průvodcovství probíhá, protože právě zakládáme vlastní cestovní společnost. Chtěli bychom na začátek několik nenáročných tras mimo hlavní turistické cíle. Doufáme, že vydělané peníze nám pomůžou financovat naši školu pro chudé děti, která je jinak permanentně na pokraji zhroucení. Milodary nás nespasí, musíme sami zabojovat. Evansovi to všechno vyklopíme. Nezlobí se.
Hory jsou nádherné, i když z nich v podstatě nic moc nevidíme. Džíp nás vyhodí na úpatí jednoho kopce, a následuje jen velmi nenáročná procházka, kterou bych asi zvládla i v lodičkách, zbytečně jsme řešili své turistické ohozy.
Evans nás seznamuje s místní flórou, to mě nebere, většinu toho máme na zahradě. Objeví se několik opic, ale neodváží se moc blízko. Z chaloupek roztroušených podél stezky vybíhají lidi a srdečně nás zdraví. Všechno fotíme, abychom si to pak mohli dát na svou stránku. U vodopádu, což je podle všeho cíl naší cesty, jsme snad ani ne za hodinu. Není nijak zvlášť zajímavý, ani bych se u něj nezastavovala. Na naši žádost nás Evans vede o kus dál, podél jahodových polí do vesničky.
Mistr cihlář
Na malé mýtině v banánovníkovém háji najdeme mistra cihláře. Sytě oranžovou mokrou hlínu přehazuje lopatou z jámy do připravené formy. Když formu zvedne, na zemi zůstanou dvě cihly, položené na delší hraně. Divím se trochu, že se mu to nekácí ani nerozpadá, ale zjevně to nedělá poprvé… Za den takhle připraví kolem šesti set cihel, do týdne má dost na stavbu jednoho domu (ty jsou tady vpravdě drobounké, takže je to určitě možné). Ochotně vykládá a usmívá se přitom tak katalogově, až zapřemýšlím, zda není předplacený cestovní kanceláří.
Poté vstoupíme do vesničky, což je shluk asi deseti domů, snad více, těžko říct, terén je příkrý a příbytky se ztrácejí v bujném porostu. Velmi bujném. To v naší vyprahlé, prachem udušené Kibaze nemáme.
Pod jednoduchým přístřeškem z látky natažené u čtyř kůlů se na udupané zemi pohupuje v rytmu své nesrozumitelné písně asi patnáct žen v radostně barevném oblečení. Dozvídáme se, že dnes je velký den, jedno děvče bude uvedeno do kruhu dospělých. Jmenuje se Alusha, vzápětí jsme k ní zavedeni, pobývá v domku na konci stezky. Lze-li to nazvat domkem. Možná spíš kůlnička? Je tady jedno okno s hustou sítí proti komárům, jež nepropouští moc světla, jedny dveře a koberec. Alusha tady strávila zavřená poslední tři měsíce. Sem za ní chodily místní ženy, aby ji naučily všechno, co bude potřebovat do života. Dnes ze své komůrky vykročí ven, bude hezky oblečená a nazdobená, a pak ji asi v nějakém rituálním mecheche odevzdají kruhu dospělých.
Krom jiného se pak může vdát.
Podle všeho už si na ni někdo dělá chutě, jinak by možná rodičům ani nenapadlo postrčit ji z dětství dál.
Evans nás ubezpečuje, že nápadníka může Alusha odmítnout, poslední slovo v těchto záležitostech bude vždycky její. Z výrazu tváře našeho svahilského kolegy usuzuji, že o tom silně pochybuje.
Alushi je patnáct, je docela hezká, dřepí na svém koberečku zády opřená o zeď, rukama se drží za kotníky ozdobené hennou nebo čím to. Ze společnosti, co se jí tak nečekaně narvala do cely, je očividně v rozpacích, neví, kam s očima, občas pokroutí hlavou, zasměje se a schová si hlavu mezi kolena.
Její matka stojí ve dveřích a hrdost z ní úplně prýští.
Někdo zahlásí, že se s Alushou na koberci můžeme vyfotit. Namítnu, že tohle není ZOO; komůrku vyklidíme. Alushi přesto necháme do dalšího života deset tisíc tanzanských šilinků. (Pokud to zní skvěle, doplním, že jsou to asi necelé čtyři dolary.)
Cestou zpátky potkáváme lidi mířící do vesnice, převážně ženy – koše na hlavách plné ovocí, rýže a jiných dobrot. Zastavíme se v jedné zatáčce, kde ve stínu stromu stojí lavička, dva malí kluci tady prodávají nasekané ovoce, jak jen se to jmenuje? Nevím, je to velké a směšné, velmi chutné a docela to lepí, takže si místní dělají legraci, že to je pro ženy, co moc mluví. Ruce jsem si naposledy myla ráno a ten kluk, co mi šťavnaté kousky podává, možná mýdlo dosud neviděl, ale tohle už je jen jakási vzdálená myšlenka z minulého života. Šťastně žvýkám, teče mi to po bradě, semínka vyplivuju do dálky.
Zbytek dne nám zabere přesun z Morogora do Mikumi. Zdrží nás krom jiného dopravní policie, což by si asi zasloužilo samostatnou kapitolu, tenhle bizarní svět smyšlených přestupků, nekonečného čekání, nenápadných hrozeb a unylých kompromisů.
Evans říká, že bychom ráno měli brzy vstát, protože zvířata taky vstávají brzy, tak ať je nepromeškáme. V noci řádí šílená bouře, vypne se elektřina, nefunguje klimatizace, ulepení a zpocení se v absolutní tmě přesouváme z pokojů do džípu, před šestou stojíme před bránou národního parku. Stojíme tam pak ještě hodinu a půl, kluk od pokladny má otevírací dobu i denní režim zvířátek zjevně na háku.
Ptáci v Národním parku Mikumi
Vidíme všechna hlavní africká zvířata, jak je známe z atlasů, učebnic či pexesa. Většinou leží nebo stojí, vzorně jako na objednávku. Evans ze sebe monotónním hlasem sype různá nezáživná fakta. Myslí jsem v tom koloniálně vyhlížejícím domku s kruhovým půdorysem, kde jsme snídali a snad taky poobědváme.
Vůbec mě tenhle předražený výlet nebaví a nezajímá.
Jsem ovšem na africké vlně, odevzdaná osudu, vedlejší postava ve svém vlastním životě, nuda mi nevadí, jsem klidná a plně přítomná.
Rozhodně mě potěšilo ubytování, bydlíme v tak skromných podmínkách, že jakékoli pohodlí navíc či drobná civilizační vymoženost je zdrojem velké radosti.
Uvažuju, co z těch nejbližších tanzanských přírodních a jiných krás bych doporučila.
Možná nic. Možná radši někde chvíli žít. Jako místní. Poznat paní prodavačku v nejbližším krámě, naučit se pár desítek slov, abyste se s ní dovedli kamarádsky handrkovat o cenu. Najít si svou hospodu, ťuknout si se štamgasty, třeba i s tím ožralou kameníkem Ezekielem, proč ne, jednou za čas. Mít svou stezku za domem, přes zahradu do polí, brodit se v období dešťů blátem po kolena jako všichni. Půjčovat si kočku od sousedů, když už je těch krys fakt moc.
Krájet mango jako mama Mary, na mřížku, protože tak to nejlíp jde od pecky.
Vůbec se mi nechce nikam dál.
-leden2016-