To, jak moc mě to zajímá, asi demonstruji už svou pouhou neúčastí, a obecně mě třeba v této chvíli trápí víc fakt, že mám sice celý paklík tabáku, ale jenom dvě sirky. Chybí mi oheň. Chybí mi jiskra. A není to metafora.
Ten výše zmíněný konflikt jsem zaznamenala již asi před týdnem, a dnes se k tomu dozvěděla nějaké pikantní podrobnosti. Váhám, jestli mě spíš baví nebo spíš děsí, že kvůli takové teoretické nicotnosti lítají facky. Navíc – mezi básníky a intelektuály. Dál se tomu nebudu věnovat, přesto se tématu zas tak moc nevzdálím.
Když jsem se v minulém článku navezla do Slovenska, v komentářích se někdo postavil na obranu této země. A asi nekecal, taky jsem někde četla, že Slovensko je v podstatně lepší ekonomické situaci než Česká republika, růst HDP, pokles nezaměstnanost a tyhle věci. Což ovšem nic nemění na tom, že tudy, ano, radši projedete s vytaženým okénkem a zastavíte až za ukrajinskou hranicí. Ale o to nejde. V úterý jsem šla do kavárny Fra na čtení slovenské poezie. Přišli jsme asi tři. Z toho navíc dva Slováci. Jasně, ekonomie a poezie jsou dvě rozdílné věci (ačkoli – návrh na příští sjezd – by se určitě dalo diskutovat o tom, jestli spolu náhodou nejdou dohromady). Přesto mě pořád napadalo, že na jalový kecy pod čarou má každý, ale aby se doplazil na místo činu, když to má přímo pod nosem, to už ne, kdepak.
Nevadí, bratři, nevadí. Alespoň to proběhlo v komorní atmosféře.
Představeni zde byli a své básně přednesli tři slovenští autoři, laureáti nejprestižnější slovenské básnické soutěže, zvané myslím celkem lakonicky Básne. Jinak vítězi zpravidla jedou dál, reprezentovat svou zemi na další soutěž, tentokrát mezinárodní. Vypadám, že odbíhám, ale neodbíhám: vzpomněla jsem si na to, jak německý tisk v souvislosti s nevím kterou knihou slovenského (nicméně i v českém prostředí dobře známého) prozaika Michala Hvoreckého napsal, že pokud takhle vypadá celá slovenská literatura, je dobře, že se toho nepřekládá víc. Taky jsem totiž po prvních vystoupeních mimoděk pocítila úlevu, že program večera nečítá víc účinkujících.
Nevím, co je špatná poezie, nechci je rozebírat. První dva rozhodně, jak se říká, neurazili. Zato jméno třetí básnířky stojí za zmínku. A snad právě proto, že uráží. Až natolik, že téměř soustavně bojuje s cenzurou a při posledním skandálu ji dokonce její zaměstnavatel přesunul na vedlejší kolej. Ze zpravodajství Slovenského rozhlasu nevím kam, ne že by zrovna jen lízala obálky a vařila kávu, každopádně dostala pozici, kde už nebude na očích.
Já jsem o této kauze neměla tušení, pouze jsem se divila, proč nám autorka opakuje, abychom ji zastavili, kdybychom s její tvorbou měli problém, nechtěli to dál poslouchat, a podobně. Teď už něco vím. Když se s její tvorbou seznámila Mila Haugová, jedna z nejrespektovanějších a nejuznávanějších žijících slovenských básnířek, dala si tu námahu a poslala hromadný e-mail, kde varovala před tou špínou, co slečna Ábelová hází na rodnou hroudu. Parafráze. Slečně pak něco vyšlo i v českém tisku, reakcí byl dotaz čtenáře, proč píše tak hnusné věci (v tomto případě se jednalo o báseň dle mého soudu jednu z jejích nejzdařilejších).
Možná by už nemělo, ale stejně mě překvapuje, že se ještě v tomto století řeší poezie z hledisek morálních (nebo, jak výše, ideologických, nebo obé). Nakolik se co sluší a co ne, nakolik je kdo angažovaný, tady dokonce že je někdo angažovaný „špatným způsobem“. Není to trochu zvrácené? Nemáte trochu strach?
Když už jsme u toho, jeden z těch druhých dvou slovenských básníků přidal svou historku, jak dělal rozhlasové pásmo o Marcelu Proustovi a nadřízení se ho zeptali, zda je opravdu nutné zmiňovat, že Proust byl žid a homosexuál. Nijak na něj netlačili, říkal. Byl to takový přátelský návrh, že by to třeba šlo vynechat. Ale no tak…
Umělecká kariéra Mirky Ábelové rovněž stojí za pozornost, a rovněž hezky ilustruje omezenost členů skupiny lidí, kterou byste kdysi nazvali inteligencí. Debutovala totiž u Ikaru, gigantického komerčního nakladatelství, které proslulo lehkým ženským čtením a dodnes vydává pouze mainstream. Samozřejmě, ta kniha podle toho i vypadá – nese název Striptíz a její grafické řešení, no, pomlčme. Každopádně Ikar, který se poezii v podstatě nevěnuje, dal tehdy úplně neznámé slečně šanci, a – další šok – počet prodaných výtisků (přestože propagace byla téměř nulová) se vyšplhal k úctyhodné tisícovce. Potud všechno krásné.
Pak byl vyhlášen další ročník soutěže Básne, organizované literárním partyzánem Bagalou, intelektuální záležitost, známka kvality. Slečna Ábelová se podívala, kdo je v porotě, a rozhodla se zapojit. Aby jim vytřela zrak. Prý opravdu neměla jinou motivaci. Možná je to nízké, ale mně se to moc líbí.
Soutěžící tady zasílají svá díla vždycky anonymně, jejich údaje jsou zvlášť v zalepené obálce. Když se porota dozvěděla, komu to vlastně udělila cenu, strhl se povyk. Jakože ta Ábelová, co debutovala u Ikaru? Hanebné! Šílené, neslýchané. Při osobní konfrontaci vysvitlo, že Striptíz vůbec nečetli. Proč taky, že. Vyšel u Ikaru.
V současnosti prošla pravidla soutěže mírnou úpravou, porota už je také anonymní. LOL.
Další sbírku této básnířky vydá opět Ikar.
Tolik zákulisní drby. Poezii jí hodnotit nebudu, je to pro mě tenký led, jen třeba shrnu, že ta oscilace mezi (levným) mainstreamem a (pomyslnou) elitou se velmi jasně odráží i na charakteru její tvorby. Tím se, pravda, dopouštím podobného škatulkování jako porota Básní, ale já jen konstatuji, neodsuzuji. A navíc já jsem Striptíz četla, dokonce ho mám ještě u postele. I s věnováním. „Nakresli mi tam píču,“ zvolala jsem prostořece poté, co jsme si potykaly. „Nieeee,“ smála se ona. Tak tam mám domeček, sluníčko, prasátko. A takovou malinkou jo, nakonec taky.
Pokud tady ten vulgarismus teď zazněl příliš ostře, na svou obranu dodávám, že vycházel z proběhnuvšího přednesu, autorka to pochopila a neurazila se. I když je fakt, že na inspiraci poezií bych se nemusela vymlouvat, poslední dobou mluvím jako dlaždič, nevím, čím to je. Asi životem.
Po těch třech autorských čteních se v kavárně ještě na chvíli rozhořela debata o tom, zda Češi ještě umí slovensky. Nemá smysl to tady rozmazávat, já říkám, že neumí. To, že má někdo příbuzné na Slovensku, což je první argument drtivé většiny zdejších, je úplně irelevantní. Kdyby třeba tenhle článek byl napsán ve slovenštině, všichni by to vzdali už u perexu.
Pokud někdo má zájem to napravit, Fra by podle všeho ve slovenských večerech rádo pokračovalo, nejspíš pak převážně s prózou. Takže hejty pod čarou si příště můžeme vyříkat osobně, nad sklenkou vína, ve Štěpánské.
I když o tom, kdy se tady co koná, se nejspíš nikdo nedozví, protože Fra má tak nemožnou stránku, že s tím normální člověk po pěti minutách ztratí trpělivost. Lítá to tam jako listy pana Večerníčka, toho z jednokolky, rvete si vlasy a nemůžete si ani postěžovat, protože k tomu byste potřebovali kontakt, a ten se přinejlepším mihne v tom astmatickém webovém záchvatu, nemáte nic.
Než vyběhnu ven shánět oheň, vložím sem ještě ukázku z tvorby Mirky Ábelové. Abych vás neochudila o kontext, někdy v první polovině letošního roku se ve slovenském tisku objevila zpráva, že (překládám) „vzácná relikvie dona Bosca, zakladatele společenství salesiánů, přicestovala dnes krátce před 16:30 h na území Slovenska přes hraniční přechod Vyšné Nemecké.“ To zní jako největší mediální hit okurkové sezony, ale není tomu tak, prostě se to bralo jako senzace, končetina světce, to by si přece nikdo nechtěl nechat ujít.
* * * * *
ruka Dona Bosca cestuje po Slovensku
na jej počesť zorganizovali guláš párty v Michalovciach
zo vstupného sa kúpi farárovi nový televízor
strčili do nej pollitrák s pivom
mávala babkám v krojoch
prišli sa jej pokloniť všetky miestne cirkevné celebrity
jej príchod vyhlásili v praskotajúcom rozhlase
poskytla rozhovor regionálnemu denníku
na malíček si nechala navliecť pečatný prsteň
ale až po tom, ako jej zadarmo urobili manikúru
napísala venovanie do pamätnej knihy
posolstvo pre podsvätie
o tom, že je čudné
klaňať sa kusu mŕtvoly
a spájať si ju s vierou