A souběžné linie se včas rozešly, takže lidská pokolení dnes neznají systém, v němž by jedna samička zabezpečovala plození, zatímco vybraná skupina obyvatelstva by zajišťovala živobytí, a tak dál, přestože je samozřejmě pořád možné, že v budoucnu k něčemu podobnému dospějeme. Ano, je to víc než možné.
Před několika lety jsem jela vlakem z jihu Anglie do Yorku, kde se mi črtala možnost zajímavého zaměstnání. Ten den, nevšedně bohatý na dojmy a zážitky, se mi zapsal do paměti především proto, že jsem během pouhých několika hodin potkala dva lidi, kteří četli Prousta, a navíc na něj oba měli pro mě velmi neobvyklý (jsem v pokušení říct obrazoborecký) názor.
První mě oslovil hned ve vlaku, jelikož si, přisednuvše, povšiml, že čtu jednu část tohoto veledíla. Než ke mně promluvil, měla jsem ho za sociální případ, vypadal totiž velmi zanedbaně. Z následného rozhovoru vyplynulo, že dotyčný nemá téměř žádné vzdělání, úřad práce ho opakovaně přeškolil pro různé jednoduché profese, a pro své potěšení si neznámý cestující čte klasickou literaturu. Tak, že si ve vyhledávači našel něco jako „sto knih, které musíte přečíst, než zemřete,“ a bral to postupně.
Měl neskutečný přehled. Ať jsem zmínila kterékoli dílo světové literatury, měl k tomu co říci. A jeho projev, prostý jakýchkoli akademických termínů, mě oslňoval. Na adresu Dostojevského pronesl velmi lakonicky, že jsou jeho díla „rather bleak“. Rozkošné, nemyslíte? To může vyslovit pouze pravý Angličan. Stejně tak ohledně Prousta – nechal se slyšet, že „autor používá velmi dlouhé věty“. Nesoudil, nevyvozoval, neprozradil, zda se mu to četlo těžko. Jednoduše konstatoval.
Dodnes si myslím, že by tento člověk byl mohl přinést literární kritice mnoho dobrého.
Vystoupil v Birminghamu. Až když se vlak zase rozjel, uvědomila jsem si, že ani nevím, jak se jmenoval.
V Yorku na mě čekal Richard, dopisový přítel jednoho mého univerzitního kolegy, aby mě provedl městem. Nedlíte-li na maličkosti, taková prohlídka se zrovna v Yorku dá stihnout velmi rychle. Zatímco jsme procházeli po starobylých hradbách, Richard vyprávěl, že ačkoli četl Hledání ztraceného času celé, v podstatě ho nezajímá a dokola pročítá pouze jednu část, Uvězněnou. I bez vysvětlení bych se byla snadno dovtípila proč, stejně mi to však připadalo jako rouhání. Nemůžete s čistým svědomím mistrovo opus magnum zredukovat na Uvězněnou. To je přece šílené.
Odbyli jsme pamětihodnosti a Richard mě zavedl do jedné hospůdky v centru, kde byl zjevně častým hostem. Při vstupu zmínil něco z deníků Alberta Camuse: ten prý taky denně chodil do jakési kavárny, kde to vůbec neměl rád a kde ho štvalo všechno, nápojovým lístkem počínaje, kvalitou obsluhy konče – prostě proto, že si zvykl. Richard si zjevně rovněž zvykl, nijak se nerozčiloval, rozvážně pokračoval ve výkladu.
Jsem v pokušení mluvit o všem najednou – o Proustovi, k němuž mám i po mnoha čteních pořád ambivalentní vztah (v němž nicméně láska vždycky trochu převažuje), o mozaikách v yorské katedrále, jež mě nechala tak chladnou, o pondělním světle svítání v jídelně tamější Bed & Breakfast, které mi vehnalo slzy do očí, a taky o tom, že ta viktoriánská vilka stála na Sycamore Place: jen si to pro sebe vyslovte, sycamore, etymologicky je to slovo víceméně nezajímavé, ale jak krásně, jak krásně zní…
Čím jsem starší, tím silnější je pocit, že si to můžu dovolit: můžu plácat. Ale soustředím se. Ten den výlet mi tehdy přinesl mnohé malé radosti, především však znamenal počátek mého nadšení pro myšlenky muže, jehož teorie byly (a nejspíš ještě jsou) předmětem Richardova intenzivního studia – Lewise Mumforda. Podle toho, co jsem (ne)dohledala, se zdá, že v těchto zeměpisných šířkách se o něm toho moc neví. Třeba v Ústřední knihovně je pouze jedno jeho dílo, anglicky, ve velmi starém vydání, a i to je asi rok vypůjčené. (Ano, ó, ano, mám ho já.)
Kdysi dávno, během studií, jsem se zajímala o to, jaký byl vztah předchozích kultur k násilí. Hledala jsem i v antice, ale cokoli by mi bylo stačilo. Když jsem se ptala Anny, vedoucí semináře o středověkých manuskriptech, řekla, že o tom nejsou žádné záznamy, protože násilí bylo kdysi jednoduše běžné, nebyl důvod jej reflektovat v teoretických pracích.
Dlouho jsem se (bez zvláštních důvodů, jak už to bývá) domnívala, že násilí je člověku vrozené. Před pár měsíci jsem jako konzultantka četla jednu studentskou práci a z toho, co tam holka psala (jinak naprosto vynikající věc o dystopických světech), bylo zjevné, že ona se naopak domnívá, že každý je někde (třebaže hluboko) uvnitř dobrý. Já jsem se pousmála. Mumford by se nepousmál, Mumford by souhlasil.
Třeba válka je nákladná. Maurois někde ve svých Dějinách Anglie zmiňuje, jak kdysi anglická vojska pracně hledala ta skotská, aby konflikt vůbec mohl vypuknout. Pokud nemáte pořádné mapy, nepřeje vám počasí, a navíc se nacházíte v zemi, kde není moc kde (a co) rabovat, k nepřátelům dost možná dorazíte natolik vyčerpání, že si to asi v poslední chvíli radši rozmyslíte.
A co teprve v pravěku! Bylo dost obav z divé zvěře na to, aby člověk pomýšlel na útoky proti vlastnímu druhu. Síla byla v počtu, to už by se spíš spojili, kdyby se – roztroušení v často nehostinném terénu – vůbec našli. Třeba teď mám pocit, že jen tak plácám. Každopádně lovilo se, protože maso bylo důležité, ale brzy byla mnohem důležitější schopnost zvíře ochočit, udržet naživu, využít dál, a také rozmnožit, plodit a pěstovat. To byla povětšině úloha ženy.
Ve škole jsme se učili o pazourku, a já ho nikomu neberu (to je veselá představa, že ano), ani nemíním umenšovat význam žádného z primitivních nástrojů. Byl to velký krok. Každopádně Mumford připomíná, že o nic menší (ne-li vlastně větší) přínos znamenala keramika, výroba nádob na uskladnění potravin, což bylo rovněž doménou žen. Kdo by si to dnes pomyslel, když se tak podíváte na to Tupperware, do něhož vám máma po nedělním obědě, přehlížejíc vaše hlasité protesty, oduševněně balí zelí a zbytky kachny.
Já to zlehčuji, ale vy se nad tím zamyslete, je to skvělá myšlenka.
Mělo to bezesporu velký dosah. Zatímco lovci záviseli na denní dávce štěstí (ulovil jsi, najíš se, neulovil jsi, budeš hladovět), sběrači (a ženy nyní schopny nasbírané uskladnit) mohli volněji dýchat. Měli pravidelnější přísun potravy, a tedy také více sil (a času) na jiné věci, na kulturu (ano, a bylo jí tehdy dost možná víc než třeba zítra večer v Praze), nebo třeba na rozmnožování. Můžete se smát, ale představte si, že vám takhle po probouzení kručí v břiše a na to, abyste se najedli, musíte vyběhnout do divočiny a něco zabít (a vyhnout se tomu, abyste vy byli něčí snídaní). To vás i ranní erekce hodně rychle přejde.
Ženy samozřejmě také vyráběly oděvy. Mumford míní (a má k tomu, jako vždy, dost dobrých důvodů), že různé pokrývky těla měly nejdřív ryze rituální účel: člověk se oblékal pouze kvůli obřadům. Vzhledem k tomu, jak nám je pořád zima, bych si troufla tvrdit, že (jsme) to byly opravdu (my) ženy, kdo prosadil, aby se lidé do těch kůží a kožešin balili i mimo svátků. (Dalo by se leccos doplnit třeba i o špercích, ale nebudu shazovat něžné pohlaví.) Teď šíleně přeskočím, ale podle Mumforda, když už jde o to, co čemu předcházelo, rovněž zvířata byla nejdřív členy domácnosti spíše v kamarádském smyslu, a ne jako čekatelé na porážku. Byla zdrojem tepla během chladných nocí, dávala mléko nebo něco, byla předním vojem a první obětí, zaútočil-li predátor na osadu, a v neposlední řadě poskytovala cenný hnůj.
Ačkoli třeba už starověký Egypt se dokázal přinejmenším ve svých lepších obytných čtvrtích vypořádat s odpadem, a v Číně určitě znali něco jako záchod od počátku věků, Mumford tento vynález považuje za téměř zhoubný, nebo v každém případě vynález s obrovským negativním dopadem na ekosystém. Dodnes totiž plýtváme enormním množstvím energie na to, abychom se zbavili něčeho, co pak stejně pracně jinde vyrábíme, protože nám to chybí v půdě. Autor přitom hezky poukazuje na dva různé významy téhož slova – fertilization. Ty se nikdy neměly od sebe vzdálit tak fatálním způsobem.
Pořád mi napadá – nesmějte se. Ale vy se možná vůbec nesmějete. A v každém případě to k smíchu není.
Muž si dál vyráběl nástroje, takové, které byly nepoužitelné, pokud nebyly tvrdé jako kámen. Muž ryl, řezal, dloubal. Žena, měkké tělo, otvory, přijímala do své náruče, ochočovala, laskala, množila, uskladňovala. Takhle by se určitě dlouho dalo žít, v klidu a míru, udržovat relativní status-quo, muž by se ovšem dřív nebo později začal cítit zbytečný.
Tohle se mi třeba vůbec nechce rozvádět, nicméně Mumford nasbíral hodně důkazů o tom, že člověk (nebo i jakýkoli predátor), pokud má možnost si vybrat, dá přednost bezpečnému a pohodlnému životu před divokým a většinou nejistým sháněním potravy, kdy dává všanc vlastní krk. Nejde o adrenalin, jde o přežití. To je to samé, jako když v současnosti tolik mužů chodí na umělé horolezecké stěny, nebo klidně i do přírody. Běží si tam dokázat svou mužnost, kterou v tichu svého dva plus jedna, lačně nahlížejíc ženě pod pokličku, ztrácejí (a kterou jim jejich zaměstnání, jakkoli by byli ambiciózní, rovněž nedá – třeba jste zrovna předvídali vzestup jenu a vydělali miliony, a můžete o sobě říci, že jste zvíře, ale vždycky budete to velmi metaforické – vyžehlené a napomádované zvíře, a to se nepočítá). To nic není, o víkendu si zaskákat, s jednou rukou na bezpečnostním lanu. Kdyby šlo o krk, poserou se až za ušima.
Ačkoli to teď tak nevypadá, já fandím mužům.
Pouze teď spolu s Mumfordem hledám počátky násilí.
S Mumfordem tedy vlastně ani ne, on hledal počátky města.
Tak řekněme, že jen tak plácám, a ačkoli to tak nevypadá, fandím mužům.
Muži v každém případě cítili potřebu navrátit si pocit důležitosti. „Dokonce i prvky samotného stvoření byly vyňaty z ženské sféry, přinejmenším v představivosti: jeden z raných egyptských textů zobrazuje Atuma tvořícího vesmír ze svého vlastního těla, masturbací. Pyšný samec sotva mohl nalézt jednodušších prostředků, aby naznačil, že v novém uspořádání života se se ženou již nepočítá.“
Nerada bych vzbudila dojem, že Mumford řeší tuto polaritu jako klíčovou. Všechny zde zmíněné úvahy, ať už parafrázované či citované, pocházejí z jeho mistrovského díla The City in History, bible urbanizmu, jež by dle mého soudu měl zpaměti znát každý architekt (ale dost možná by prospělo i sociologům a psychologům). Přestože však město, jeho počátky a vývoj, nikdy neztrácí ze zřetele, říká mnohé i o člověku jako takovém. Možná víc než všichni ostatní, než všichni současnější, kteří člověka probírají bez kontextu města, fenoménu, jenž ho v tolika směrech formuje.
Nechci se obírat problémem definice, co vlastně je město, nicméně pokud se shodneme, že toto označení již sedí na sumerské městské státy a také na zřízení ve starověkém Egyptu, pak bych rovnou poznamenala, že právě ze Sumeru a Egypta pocházejí dva nejstarší dochované spisy o sebevraždě.
Čímž nechci říct, že na první větvi za vesnicí se nedá oběsit. Ale je to výmluvné.
Rezignovala jsem předem, jelikož těch sedm set stran v jednom článku nelze shrnout. Ráda bych předala především dojem, že je to čtivá, zábavná a nesmírně poučná kniha. (A také skvěle napsaná, Mumford patřil k té generaci, která ještě měla styl, bez ohledu na to, zda se zabývala literaturou nebo veterinářstvím). Úvahy o tom, jestli je nám násilí vrozené, jsou okrajové, to je moje téma. Mumford vybízí k mnoha dalším, jiným úvahám. Je nám vrozené sdružovat se do měst? Jak je možné, že se evropská města už tehdy dávno natolik podobala třeba aztéckým? A jaká je budoucnost měst? Roztrousí a ztratí se v širokých předměstích, nebo se naopak rozrostou natolik, že splynou v jedno obrovské?
(Což by, jak brilantně podotýká, byl jenom další způsob ztracení… Vykládala jsem to nedávno jednomu architektovi, ten se zasmál, že to je přece nemožné. Pokud uvažuje o městě a odmítá uvažovat o nemožném, pak je to podle mě nahovno architekt, říkejte si, co chcete.)
Kromě toho se tedy Mumford okouzlujícím způsobem vrací k několika zdánlivě banálním jevům, které už předtím pojednával v dřívějším díle Technics and Civilization (nevěřili byste, jak zábavné může být něco tak obyčejného jako třeba okno), a pohlédne na ně opět z trochu jiného úhlu. Při hodinkách zapojí do hry Toynbeeho (jehož moc neumím skloňovat, omluva nebohému filosofovi i čtenářům) a jeho etherealizaci (skvělá teorie, jež zčásti osvětluje, proč už nevymýšlíme tolik nového a místo toho do zoufalých detailů zdokonalujeme (a zmenšujeme) to, co vynalezli generace (a kultury) před tou naší).
Ještě nemám dočteno (ano, přiznávám se, asi proto tu výpůjčku už rok blokuji), nevím tedy, nakolik se v závěrečné části zabývá budoucností, nicméně nějaké náznaky si dovoluje už průběžně, a vždycky mě to pošle do kolen. Když se na tím zamyslíte, ani ten mravenčí scénář není ani zdaleka nemožný. Bohaté americké ženy si už dnes radši najmou nějakou (zdravou) bídáčku, co jim to (opravdu biologicky jejich) dítě odnosí a odrodí, aby si nezničily postavu, a úloha prostitutek byla odjakživa zjevná, tak proč by se to jednou nemohlo spojit – ale i nemusí. Každopádně plození může být v budoucnu zábava jedněch a rození zaměstnáním druhých.
Nemám ráda tyto typy úvah, nebudu se tomu věnovat.
Jedněch, to je hnusné slovo, ale počítač to nepodtrhl.
V této souvislosti bych se rovnou omluvila za gramatiku: nejsem rodilý mluvčí a dívka, která mi asi rok z dobré vůle dělala korektorku, mi již korektorku nedělá. Své sklony užívat přechodníků a příčestí v minulém času a podobných vychytávek neovládám. Výsledek tudíž může být pochybný. Berte, nebo nechte tak.
Nejeden z vás si možná, čtouc tuto rozvernou stať, vzpomněl na Stanislava Komárka. Já také. Mám na stole jeho knihu Muž jako evoluční inovace, se záložkou někde v polovině, a to, co říká o současných státech a jejich (zjednodušuji) ženské podstatě velmi zajímavě doplňuje rozbory Mumfordovy. Není nejspíš od věci přečíst si obojí v krátkém sledu.
Není od věci přečíst si to všechno také zároveň s biblí, abychom nezpychli z těch svých oslňujících analytických schopností a zářivého mozku, já na to myslím pořád, česky to neumím a nechce se mi to hledat (je pozdě, je pozdě), víte, ten jeden žalm, jsem zapomenut, jsem jako rozbitá nádoba, broken vessel, to se tehdy klidně mohlo stát, dnes už by to takový kus Tupperware určitě ustál, že…