Spím v pokoji, kde jsou zdi tak blízko a strop tak vysoko, že to vypadá spíš jako šachta. Omítka je bílá a oknem dovnitř proudí spousta slunce. Spím s hlavou u knihovny, úzké a dlouhé jako žebřík, na příčkách se tísní spousta slovníků. Dotýkám se písmen na hřbetech, jednoho po druhém, slepotisk, všechny je osahám, od alef do tav.
Yoav vstává, slyším, jak s někým mluví po telefonu, otevírá dveře na terasu, pak se vrací do kuchyně – o dřez vyklepává z čajníku včerejší vylouhovanou mátu. Dlouho mlčí, pak se zase ozve. Dobře, dobře, říká. A pak ještě: V pohodě.
Stojíme naboso proti sobě, na dlažbě zalité ranním sluncem, podává mi hrníček.
„Na mapě jsem to místo nenašla,“ říkám.
„Hlavně si s sebou musíme vzít hodně vody.“
„Protože to daleko?“
„Protože je vedro,“ usměje se na mě jako na dítě.
Rozkládám mapu na terase. Před námi se třpytí Jeruzalém, nové město, bílé budovy mezi tmavými, zaprášenými fíkovníky. Dole rušná dopravní tepna, kdysi vedla od Jaffské brány až k moři, do Gazy a Aškelonu. Tudy jezdí premiér do svého úřadu, každé dopoledne je slyšet policejní sirény. Dnes taky.
„Dnes vstal brzy,“ poznamená Yoav.
„Včera jsem si na internetu četla jeden jeho nedávný projev. Říká, že Izrael recykluje devadesát procent svých odpadních vod. To je zdaleka nejvíc na světě. Země, která je v tomhle žebříčku druhá, recykluje pouhých třicet procent.“
„A to je kdo?“
„To neřekl.“
„Diplomat.“
Nahlíží mi ponad hlavu, srká svůj čaj, pak píchne prstem do mapy.
„Sattav,“ říkám. „Takhle se to píše? Proto jsem to nemohla najít.“
Ukládáme do baťůžku vodu, jablka a kakaové věnečky, zamykáme a sbíháme dolů. Na dvorku nás zdraví paní, co bydlí o patro níž, ruská matrona s malým chlupatým pejskem. Pejsek nás chvíli provází. Prolézáme dvorky a loubími na druhou stranu, do tišší ulice, kde máme zaparkováno. Ve voze rychle stahujeme okénka a vystrkujeme hlavy.
„Vezmu to kolem univerzity,“ uvažuje Yoav před první křižovatkou. Země je sežehlá, vzduch nad silnicí se přelévá jako v americkém filmu.
„Nevěřím,“ vyklopím stínítko se zrcátkem, prohlížím si sebe ve žlutých slunečních brýlích, „nevěřím, že tady takhle není pořád.“
Yoav kroutí hlavou, jako by říkal: já vím, je to opravdu k neuvěření.
Je to hned za městem. Zajedeme za kopec, odbočíme na prašnou cestu, brzdíme na štěrkovém plácku před informační tabulí. Píše se tady, že se nacházíme v chráněné oblasti, a taky něco o tom, jaké druhy hadů, ptáků a hmyzu tady můžeme potkat.
„Delfín,“ řeknu hebrejsky. Ze zvířecí říše toho moc neumím. Delfín je delfín.
Yoav se usměje a podá mi lahev s vodou. Zdá se, že si kvůli našemu pitnému režimu skutečně dělá starosti. Ani pak lahev zpátky neschová; nese ji v rukou.
Vykročíme jedinou možnou cestou mezi žlutá úbočí, střídmě porostlá nízkým křovím. Po několika metrech slyšíme z vysoké suché trávy veselou vřavu, děti, smích, rodina, malý páteční piknik. Když se přiblížíme, Yoav zapřede rozhovor se starým pánem. „Ta studánka tady prý už není,“ oznamuje mi posléze. „Prý ji taky hledali podél této cesty.“
Pak ji najdeme a vůbec o tom nemluvíme. Yoav odbočí ze značené stezky, prodere se kolem ostružinových keřů výš na úbočí, tam je pramen, stéká po kameni do jezírka malého jako umyvadlo a odtud dál do napajedla. Malá lázeň pod skalním převisem. Na klidné zelené hladině plave drobné suché listí, ve vodě sebou mrskají titěrné mléčně bílé rybky.
Já bych do toho nelezla.
Yoav už shodil batoh a očima si měří plochu.
„Alespoň nejdřív zkusíme zjistit, jak je to hluboké, ne?“ hledám na zemi větévku.
„To mě nenapadlo.“
Větev i s rukou až po loket zajedou něco přes metr, než se dotknu dna. Překvapí mě to. A voda je ledová.
Sedím na zídce zády ke svlékajícímu se Yoavovi. V hustém světle plném prachu se třepe a tetelí spousta hmyzu, vesmír plný věcí, těžké vůně, slunce líbá krční obratle. Slyším Yoava – syká.
„Nedá se to snést,“ řekne.
Yoav, jen ve spodkách, dřepí u studánky, na kraji umyvadla, objímá si nohy. Slunce ho pomalu a důkladně suší.
„Příroda mě zneklidňuje,“ řekne najednou. „Nerad odcházím daleko od města. Daleko od města možná nic není. Irsko, když jsem tam loni byl, Irsko mě šokovalo. Nikoho nevidíš. Tráva je zelená, masitá, živá, a vůbec tě nepotřebuje, a můžeš jít mnoho hodin a nikdo, nikdo ti nezkříží cestu. Bál jsem se i v autě. Že padne noc a já tam někde budu, a budu tam sám.“
Před několika lety Yoavovi ujel autobus od univerzity, ujel mu před nosem. Yoav měl naspěch a zlobil se. Ale hned přijel další. A ten před nimi pak vybouchl, někdo se v něm odpálil. Patnáct lidí mrtvých, zbytek zmrzačený. Yoava pak zachvacoval neovladatelný třes jen při myšlence, že by vlezl do autobusu, dlouhé měsíce chodil pěšky. A zneklidňuje ho příroda?
Neříkám nic, drolím v prstech suchý lístek.
Yoav se natáhne pro své sněhobílé tričko, oblékne se a dřepí jako předtím, u pramene.
Bílá je strašně moc bílá a v jeho tváři je něco prapůvodního – je jako obraz, je, a zároveň jakoby něco znázorňoval, nemůžu se na něj nedívat.
„Kdysi dávno,“ říkám, „nevím, kolik mi bylo, jsem začala se zoufalou vervou pátrat v našem rodokmenu, jestli náhodou nemáme židovské kořeny. Vůbec jsem přitom neuvažovala o válce, to mě nezajímalo. Ale židovská kultura pro mě představovala velkou, soudržnou rodinu, rodinu navěky, a strašně jsem chtěla být toho součástí. To si říkám dnes, ale bylo to opravdu dávno, bylo na tom něco dětského. Nenašla jsem nic, výsledek jednoznačně negativní, ani stín takové možnosti, jenom babička z matčiny strany mi řekla o židovi, který se přistěhoval do bytu, odkud jsme se my právě odstěhovali, a ani si nevybalil a oběsil se na klice. To je jediný žid, který je s naší rodinou nějak spjatý.“
Sníme několik ostružin, jsou velmi malé a sladké, našlapujeme klikatou stezkou zpátky.
Vylezeme na protější kopec, odtud je vidět na dlouhou cestu vinoucí se podél mnohých úbočí a taky klášter vsazený do strmé skály. Pod námi se na úzkých terasovitých políčkách tísní řádky se zeleninou, nízkými zídkami obehnané malé háje. Sedíme ve stínu fíkovníku, jíme kakaové věnečky. Prochází se tady víc výletníků, je stále krásně, takový pátek v pozdním listopadu, nevěřím, že to takhle nevypadá pořád. V polovině kopce najdeme velkou, hlubokou kamennou nádrž – vody je málo, ale stačí – několik chlapců a mužů si za jásotu přihlížejících skočí. Rychle zase vylézají ven, na břehu poskakují z nohy na nohu, ledová, i tady.
Ptám se Yoava, jestli si taky neskočí, ale kroutí hlavou, ne, ne.
Pak hbitě sleze po zdi dolů, namočí dva prsty, a pak tam dlouze stojí, sám v rohu nádrže, u temně zelené, teď už klidné hladiny.
Scházíme spoustou neobvykle vysokých schodů zpátky k parkovišti. Yoav se rozvypráví, rozebíráme celý svět, házíme si slůvka.
Všichni teď pospíchají, za chvíli začne šabat. Ve tři zavolá máma, aby Yoavovi popřála. Po kraji silnice kráčí upocená dvojice mladých lidí, Yoav zastaví a kousek je sveze. Vyložíme je na autobusové zastávce, mávají nám, dokud se neztratíme z očí.
Vjíždíme do města – je růžové.
„Delfín?“ řekne Yoav.
„Ano i ne,“ odpovím a chvíli mlčíme.
„Zítra bychom mohli jet k Mrtvému moři. Dlouho jsem tam nebyl.“ Dívá se na silnici.
Vyberu z přihrádky mapu a sleduju tenké čáry vedoucí podél palestinských území.
„Četla jsem ve svém průvodci, že lidi občas vítr zanese přes vodu do Jordánska. Lehnou si a nechají se nadnášet a kolébat, a vzpamatují se uprostřed jezera.“
„To jo.“
„Bůh se nebude zlobit, že řídíš během šabatu?“
Usměje se. „Myslím, že není tak malicherný.“
Jedeme tiše v tom růžovém světle.
Přivřu oči. „Už jsem tady velmi dlouho.“