Byla jsem na knižním veletrhu ve Frankfurtu a odnesla si několik hezkých kulturních zážitků. Co do intenzity se však nedaly srovnat s tím, jak na mě zapůsobily německé reality shows. Možná je to tím, že knížky jsou můj chléb každodenní, zatímco televizi vidím zřídka.
Možná je to tím, že knížky jsou fikce, a ta na skutečnost někdy přece jen nemá.
Zmíněný citát pochází z programu Extrem schön (a je doslovný, dělala jsem si poznámky). Dvěma ženám tady někdo zaplatil plastické operace a konzultace s odborníky na krásu, aby jejich život byl lepší. Kamery všechno sledují do překvapivých podrobností, dokola diváky vystavují pohledům na jejich nahá těla. Aha, národe, tady jsou ty prsy, předtím visící a nyní visící o něco méně. Obě ženy si paradoxně pochvalují, jak velmi najednou stouplo jejich sebevědomí.
Jedna neustále, bez zvláštního důvodu, kontextu či smyslu, zdůrazňuje, že má italské kořeny. Po své proměně z vděčnosti uvaří ošetřujícímu lékaři makarony a zanese mu je do ordinace. „Oh, Frau Bernhard,“ zvolá lékař, „vůbec jsem vás nečekal!“ Rozuměj, vůbec jsem se nedivil, co tady v mé ordinaci dělá ten kameraman. Holt i ta realita občas musí být trochu zinscenovaná.
Druhá žena se chystá na opětovné shledání se svými nejbližšími. Čekají ji v jakémsi přijímacím salonku v luxusním hotelu, s květinami v náručí a slzami v očích. Detailní záběry obličejů. Plastická operace by se hodila celé rodině, napadá bezděky diváka. Nato už se ozve sladký hlas Whitney Houston a dovnitř vtančí proměněná žena a matka. Svůdně se vlní ve světlech čtyř reflektorů, je to hedvábné a plavné jako reklama na vložky.
Další byl na programu Frauentausch, což myslím funguje i u nás, Výměna manželek. To znám, pořadatelé se snaží najít co nejkontrastnější prostředí. Německá verze, nebo přinejmenším ten jeden díl, co jsem shlédla, byl nicméně v něčem jiný. Třeba tím, že český nezaměstnaný pár by si o takovém hezkém třípokojovém bytě mohl jedině nechat zdát. Co mi však přišlo pozoruhodnější (ačkoli se to možná celé stalo nedopatřením), nedošlo k žádným vyostřeným konfliktům. Plakalo se, ale neřvalo. Manžel z lépe zabezpečené rodiny velmi ochotně a laskavě posloužil své náhradní manželce jako psycholog, zatímco jeho žena se podobně ozdravně snažila působit v tom marasmu, do něhož byla umístěna.
Ne že by se tím něco vyřešilo, podle závěrečných slov žil šťastný pár nadále šťastně, s posíleným vědomím, jaký poklad jeden v druhém mají (doslova, že, mein Schatzi třikrát v každé větě), druhý se vrátil do bahna své podprůměrnosti. Ale jedna ztracená žena bude mít nač vzpomínat do konce života.
Nejpozoruhodnější mi přišla třetí reality show, na niž jsem narazila (jinak, pro případné zájemce, myslím, že to všechno bylo na RTL2). Zde majitel nevěstince (jak se tomu slušně říká? je bordel špatné slovo?) oslovil dvojici marketingových expertů, protože jeho podnik se ocital ve ztrátě. Na scénu nastoupila žena, jejíž funkci jsem nezachytila, a muž, jenž byl v titulcích označen jako Rotlichtexpert, doslovně odborník na červená světla. Něčí máma musí být velmi hrdá.
Zatímco muž pobíhal kolem domu, sekal křoví a přerostlé vrby, a zatraktivňoval fasádu barevným nasvícením, žena přivedla čtyři uchazečky o práci a jednu profesionální šlapku. Společně nadějné zaměstnankyně nahnaly do koupele (se sklenkou šampaňského) a vysvětlovaly jim, jak je důležitá hygiena. Pak holky fasovaly trs banánů a profesionální šlapka je učila, jak navléct kondom ústy.
Do toho ze začátku ještě vstupovala majitelova manželka, bývalá domina, jíž se přítomnost lehkých děv zjevně nezamlouvala, ačkoli vzhledem k povaze jejich podnikání asi sotva mohla očekávat něco jiného. Dvojice poradců se tudíž realizovala i v roli psychologů a ke konci se situace v tomto manželství zdála klidnější.
V závěru se do budovy hrnou nedočkaví návštěvníci, oblézají nově vyškolené společnice a následně si před kamerou pochvalují, jak to bylo skvělé a že určitě přijdou zas.
Majitelé jsou spokojení, marketingoví poradcové rovněž, všichni se objímají. Proč objetí, napadlo mě, proč si to nerozdají? Jenomže o to právě jde – to nebyl erotický pořad, to byla reality show o podnikání. Všichni se celý čas tvářili naprosto vážně, dokonce i v té banánové scéně, stejně jako kdyby studentovi v rychlém občerstvení vysvětlovali, jak připravit sendvič.
Asi to vypadá, že se tomu vysmívám, ale já nechci, rozhodně mě to nepobuřuje, nerozčiluje, nezvedá ze židle. Ani ten první případ. Jsem spíš fascinována.
Před nějakým časem se v prostorách pražského Hubu konala přednáška o mozku a médiích. Šlo v podstatě o to, jak lze výsledky neurovědeckých výzkumů aplikovat při marketingových strategiích. Přednášející měli z vlastních pokusů k dispozici údaje, nakolik mozek diváka reaguje na jednotlivé programy, ať už jsou to zprávy, přenosy ze sportovních utkání, romantické komedie, či právě reality shows. Mínusem bylo, že se jednalo pouze o záznamy, tudíž zprávy nebyly nové a sportovní utkání také ne. Přesto, z dostupných materiálů na celé čáře vyhrávaly reality shows. Naše emocionální angažovanost při sledování těchto pořadů je podle jejich tabulek mnohem, mnohem vyšší než u jakýchkoli jiných. A je přitom jedno, jestli jste prodavačka z masny nebo univerzitní profesor.
Mně se ta přednáška moc nelíbila, mám své pochybnosti, a kromě toho, čistě věcně, nejpřínosnější mi připadal komentář z publika během následující diskuze – proč by se vůbec marketingový manažer v dnešní době měl zajímat o zkoumání televizních pořadů, když ty už dnes sledují převážně důchodci a mladší generace se pořád víc orientují na své chytré telefony. Přitom bych to ale neházela za hlavu.
Mohla jsem se během večerů dívat na něco jiného, televize v hotelu měla asi dvacet programů. Zprávy mě však nezajímají, všechno, co mě v tomto směru zajímá, si beru přes Twitter. Celovečerní filmy také ne, a dvakrát ne s německým dabingem. Dokumenty či seriály si doma stáhnu nebo vyhledám online, nebudu koukat na něco, co mi náhodně předloží televizní program. Reality shows jsou to jediné, co nikde jinde nezískám. A bavilo mě to. Asi bych nevydržela koukat na to pravidelně, ale byl to milý exkurz.
A milá připomínka.
Knihy určitě o lidské mentalitě, ani o stavu světa nevypovídají ani zdaleka tolik jako jeden díl takové reality show. Některé nám toho řeknou hodně, to ano, ale i tak jedině žebříčky bestsellerů – kuchařky, knihy o hubnutí, poslední dobou erotické romány pro ženy. Ne kvalitní literatura.
A ještě reklamy. Z reklam se toho o svých bližních také můžeme hodně naučit.
Prostě – zapněte bednu. Je to dobré.